Dne 2. února 2011 jsme si připomněli kulaté 300. výročí narození Václava Antonína z Kounic a Rietbergu (německý přepis Wenzel Anton Kaunitz-Rietberg). Oficiální životopis nejvýznamnějšího představitele tohoto šlechtického rodu je všeobecně znám. (Podrobný životopis si můžete přečíst např. na Wikipedii.)
Krátce k jeho životu. V. A. Kounic se narodil 2. února 1711 ve Vídni. Jeho otcem byl Fortunatus Josef Maxmilián Oldřich hrabě Kounic, moravský zemský hejtman, a matkou Marie Arnoštka Františka hraběnka z Rietbergu. Václav Antonín Kounic proslul především jako ministr a diplomat ve službách císařovny Marie Terezie. V roce 1737 byl jmenován říšským dvorním radou a v roce 1753 státním kancléřem. Od roku 1764 užíval titulu říšský kníže. Byl tvůrcem rakouské zahraniční politiky orientované na Francii. Václav Antonín kníže Kounic proslul také jako mecenáš a podporovatel umění.
Často využíval svého postavení, aby obohatil a rozmnožil rodové državy. Kromě přikupování nových statků dokončil v roce 1752 i přestavbu slavkovského zámku. V té době Václav Antonín Kounic dokončil také úpravu bývalé jídelny v Sál předků, který nechal vyzdobit podobiznami svých rodičů, prarodičů i manželky provedenými v nadživotní velikosti. Visí zde i jeho portrét od Huberta Maurera datovaný rokem 1772.
Právě zásluhou V. A. Kounice dosáhla sbírka uměleckých předmětů svého vrcholu
V. A. Kounic pokračoval v doplňování a dotváření sbírky uměleckých předmětů a rarit, kterou zdědil po svém dědečkovi Dominiku Ondřejovi a otci Maxmiliánu Oldřichovi. Právě jeho zásluhou dosáhla kounicovská sbírka svého vrcholu a zařadila se mezi nejpřednější umělecké galerie tehdejšího světa. Umění a jeho podpoře se slavkovský pán ovšem nevěnoval jen jako soukromá osoba: po třicet let stál v čele vídeňské akademie výtvarných umění jako její protektor.
V roce 1753 byl Václav Antonín z Kounic jmenován kancléřem a trvale se přestěhoval do Vídně. Zde zveleboval nový rodinný palác a v něm nechyběla soukromá galerie. Její základ samozřejmě vytvořily právě nejcennější obrazy ze slavkovské sbírky. Archivní prameny hovoří o několika zásilkách uměleckých děl ze Slavkova do Vídně. Celkem ze Slavkova odvezl 841 nejkrásnějších obrazů. I po těchto ztrátách však zůstalo ve Slavkově ještě 444 obrazů.
Vedle výtvarných děl miloval kancléř Kounic také krásné knihy, a tak spolu s obrazárnou vyrůstala na zámku i nevšední knihovna založená jeho předky. Stejně jako v případě obrazové sbírky i zde platí, že ji takřka k dokonalosti přivedl až Václav Antonín. Ten, jak odpovídalo jeho životnímu stylu a přesvědčení, se soustřeďoval především na shromažďování děl francouzských autorů. Vedle francouzských knih zámecká knihovna obsahovala rovněž knihy české, latinské, německé a italské.
Z archivních materiálů je známo, že ve Slavkově původně existovala dvě tržiště. Na jednom z nich stál gotický kostel, zasvěcený sv. Jakubu Většímu, s vysokou, štíhlou věží. Ten dnes už neexistuje. Archeologické nálezy učiněné v sedmdesátých letech 20. století při rekonstrukci zámeckého parku dokazují, že zmizelá část města se nacházela právě v těchto místech. Kounicové nechali domy i s kostelem strhnout, na jejich místo navézt několikametrovou vrstvu zeminy a na ní založili park.
Chrám Vzkříšení Páně patří mezi jedinečné památky klasicistní architektury v ČR
Náhradou za zbořený svatostánek nechal Václav Antonín postavit nový chrám. Stojí pod zámkem a patří mezi jedinečné památky klasicistní architektury v České republice. Autorem stavebních plánů je vídeňský dvorní architekt Ferdinand Hetzendorf z Hohenbergu. Jeho stavba započala v roce 1786 a skončila o pouhé tři roky později.
K této době se váže i zajímavá vzpomínka spisovatele J. E. Kosiny zaznamenaná v ročence slavkovského Sokola z r. 1929.
„(Maminka vedla mladého Kosinu do školy.) Když širé prostranství před námi se rozkládalo, poučovati se jala matička slovy: Támhle vzádu ten pěkný dům o jednom patře je škola (nynější panský dům, jímž se vchází do parku). Uprostřed tohohle placu před léty stál slavkovský kostel. Byl to prý kostel krásný, veliký, s vysokou věží. Bylo ji viděti na míle cesty. Ale to panu knížeti (V. A. Kounic – pozn. red.) tamhle v zámku nebylo po chuti. Stínila mu prý, nevím čemu, v zámku, a usmyslil si, že věž i s kostelem dá strhnouti a srovnati se zemí. Žádal o to dovolení císaře pána. Ale císař pán nedovolil, aby kostel byl zbořen. Ale co? Páni jsou páni a neupouštějí tak snadno od zámyslů svých. Když tady u Slavkova byla ta hroná patálie, do kostela nejen plesírované vojáky dali, ale i koně. A zatím pan kníže dal vystavěti tyátr; – však to dosud aspoň zvenčí vypadá spíše jako tyátr, nežli jako kostel – a číhal jen na přiležitost, aby starý kostel zbořil a kostel udělal ze svého tyátru. Tu pojednou v noci kostel v jednom plameni, a kdo přišli hasit, odháněni knížecími sluhy, jako by to byli zloději nebo loupežníci. Kostel vyhořel nadobro, a jacísi moudří páni z Brna prohlásili, že mu není pomoci, že se zboří docela. To byla voda na mlýn pana knížete. Rychle dal upraviti ten tyátr, za několik neděl krásný starý kostel i s tou vysokou věží byl sbořen a s prsti srovnán a panu knížeti nakonec se dostalo ještě pochvaly, že nový kostel vystavěl jako do foroty.“
Z této historky můžeme usoudit, že kníže Kounic nebyl mezi obyvateli Slavkova zrovna oblíben. O to větší uznání si vydobyl na poli diplomacie. Řadí se mezi nejvýznamnější osobnosti českých, rakouských i evropských dějin. Stal se symbolem diplomata, který dokázal u jednacího stolu získat více než vojáci na bitevním poli. Byl vzdělaný a mluvil několika jazyky.
Kancléř Václav Antonín kníže Kounic se dožil úctyhodného věku 83 let; zemřel ve Vídni 27. června 1794. Jeho ostatky se vrátily do Slavkova po téměř půl století vídeňského pobytu. Nějakou dobu byly uloženy na zámku a později bylo tělo Václava Antonína z Kounic uloženo v hrobce v podzemí kostelíka na Špitálce, v níž je pohřben dodnes.
Je smutné, že doposud není ve Slavkově jediná připomínka, jediný památník na tohoto velikána. I když většinu života strávil Václav Antonín Kounic ve Vídni, je ve Slavkově nedoceněný a památník by si nepochybně zasloužil.
red.
Doplnění pana Petra Hlaváčka: 4. 4. 1698 žádal Dominik Ondřej hrabě Kounic olomouckou konsistoř o povolení postavit ve Slavkově nový kostel, protože starý už byl na spadnutí. V kladné odpovědi 28. 8. 1698 byl rovněž vysloven souhlas s demolicí starého. Podle Petra Cerroniho došlo k demolici v roce 1757. To se podle něj uskutečnilo v souvislosti s plánovaným rozšířením zámecké zahrady. Do prosince 1789 se bohoslužby konaly ve špitálním kostele sv. Jana, který nechal v roce 1743 Maxmilian Oldřich rozšířit. První plán, zachycující nový kostel, je z roku 1766, druhý z roku 1774. Dnešní podobu kostela navrhl dvorní architekt Johann Ferdinand Hetzendorf z Hohenbergu, jenž za svou kariéru vděčil právě kancléři Marie Terezie – Václavu Antonínovi knížeti z Kounic.