V poslední dekádě měsíce září si připomeneme nedožité 87. narozeniny významné slavkovské osobnosti – pana Oldřicha Klobase a také 15. výročí od jeho úmrtí (7. 9. 2005). Narodil se 20. září 1933 v nedalekých Křenovicích, ale podstatnou část života prožil právě ve Slavkově u Brna. Do jeho osudů se promítla složitá realita člověka, který se narodil do neklidného dvacátého století. Když skončila druhá světová válka, lidé si mysleli, že začíná nová doba, spravedlivější, která zajistí všem lepší život, než jaký vedli dosud. Ale – aniž to bylo současníkům hned zřejmé – v Československu se rozhořel boj mezi komunisty na jedné straně, kteří spoluobčanům slibovali ráj na zemi, avšak současně usilovali o nastolení diktatury, a stoupenci demokracie na straně druhé, kterým trvalo dlouho, než komunistické záměry prohlédli a pokusili se jim zabránit. Každý se musel v této složité době rozhodnout, na jakou stranu se postaví, kde je jeho místo.
Když se v únoru 1948 komunisté chopili moci, studoval Oldřich Klobas na bučovickém gymnáziu. Svůj volný čas trávil se stejně starými kamarády ve skautské organizaci Junák. Ta je vedla k čestnosti, poctivosti, pěstovala v nich smysl pro spravedlnost a statečnost. To se s komunistickou morálkou neslučovalo. Už tehdy se jim dostaly do rukou protikomunistické letáky a oni je – spíše z mladistvé naivity než z jiného důvodu – začali opisovat a rozšiřovat mezi známé. Po maturitě Oldřich pokračoval ve studiu na vysoké škole, stal se posluchačem Farmaceutické fakulty Masarykovy univerzity. Ve stejné době se spíše nevinná hra na ilegalitu změnila v činnost, která pro komunistický režim znamenala skutečné nebezpečí, byť dílčí a poměrně snadno odstranitelné. Jejich klukovská parta se změnila ve skutečnou ilegální organizaci – Oldřich Klobas pro ni vymyslel název SODAN (Skautská Organizace Demokracie a Nezávislosti), která podnikala cílené akce proti KSČ a jejím mocenským strukturám.
Reakce Státní bezpečnosti na sebe nedala dlouho čekat; v roce 1953 byli členové skupiny SODAN pozatýkáni, Oldřich Klobas mezi nimi. V soudním přelíčení, konaném 9. až 11. března 1954 byl odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Trest si odpykával ve vězení na Mírově, pak v dolech na uran v trestních táborech Nikolaj a Rovnost. Naštěstí se doba měnila i v komunistickém Československu a k lepšímu se změnila i pro Oldřicha. Nemusel se odsedět celých 15 let, ale díky milosti prezidenta Novotného se na svobodu dostal podmínečně už 12. listopadu 1963, tedy po desetiletém věznění.
Člověk s cejchem aktivního bojovníka proti komunistickému režimu neměl v „socialistickém“ Československu mnoho možností jak se plnohodnotně uplatnit. Naštěstí se na Mírově vyučil soustružníkem a mohl toho po návratu na svobodu využít. Nejprve na státním statku v Bruntále, pak ve Vítkovických železárnách, nakonec v závodě AGRA ve Slavkově u Brna, kam se po letech vrátil a kde založil novou rodinu.
Já jsem měl to štěstí, že jsem Oldřicha Klobase poznal v polovině 80. let minulého století, kdy jsem začal s Historickým muzeem ve Slavkově intenzivněji spolupracovat. Byl tehdy členem vědecké rady této instituce a výrazně se podílel na její činnosti. Ačkoliv se živil rukama jako dělník – na to, že by mohl dokončit vysokou školu, musel samozřejmě zapomenout – byl svým založením intelektuál. Hodně četl a sám cítil potřebu psát. Když jsem se stal ředitelem muzea, sblížili jsme se ještě víc a stali jsme se kamarády. Oldřich mi dával číst své povídky a další literární pokusy. I já jsem se tehdy pokoušel psát a tak jsme si své literární plody vyměňovali, radili jsme si a pomáhali.
V roce 1987 mu vyšla knížka, jmenovala se, Jak umírají růže a vydal ji Městský výbor Československého svazu protifašistických bojovníků v Ostravě. Byl to úspěch, ne snad čtenářský či komerční, protože šlo o Oldřichovu prvotinu, ale lidský a – řekněme – i politický, protože vydat knížku bývalému politickému vězni nebylo ničím samozřejmým.
Ale netrvalo a doba se opět změnila. Přišel listopad 1989, komunistický režim se sesypal a Oldřich Klobas se zapojil se vší vehemencí do činnosti Občanského fóra ve Slavkově u Brna. A ve své společenské angažovanosti pokračoval i v dalších letech, kdy se stal členem zdejšího městského zastupitelstva. Především se však věnoval literární práci. Svoboda, která u nás zavládla, mu umožnila vybírat si z velkého množství témat, jež zpracoval ve svých knihách. Ty nyní vycházely jedna za druhou: v roce 1993 napsal životopis jednoho z posledních majitelů slavkovského panství Václava hraběte Kounice, dal mu název Šlechtic nejen rodem. V roce 1997 životopis malíře Aloise Kalvody, roku 2005 životopis malíře Františka Mořice Nágla Malíř neumírá, ve stejném roce životopis Napoleonova švagra, neapolského krále Joachima Murata, kterému dal název Sekáč Murat. O dvě léta dříve, v roce 2003 mu vyšel životopis slavného cestovatele a arabisty Aloise Musila a o něco později životopis našeho společného přítele, skvělého grafika a medailéra Karla Zemana, jemuž dal podtitul Nepříliš vážná biografie. Své prožitky z komunistického vězení zpracoval v autobiografické knize, Jak se chodí v laně, která sice vyšla již v roce 1996, ale kterou uvádím jako poslední proto, že nakladatelství Academia v Praze se rozhodlo vydat ji v letošním roce znovu.
Oldřich Klobas nás všechny – nejenom svou manželku, slavkovskou paní učitelku Dagmar Klobasovou a jejich dceru – ale opravdu nás všechny, kdo jsme ho měli rádi, zklamal jen jednou: 7. září 2005, kdy zemřel ve věku 72 let na následky těžké nemoci. Jsem přesvědčen, že byla důsledkem jeho dlouhodobého věznění v uranových dolech, ostatně připravila o život celou řadu dalších lidí, které komunistický režim připravil o svobodu a odsoudil k otrocké práci. Nikdy na Oldřicha Klobase nezapomenu. Budiž čest jeho památce!
Jiří Pernes