Luboš Tesáček (9. 2. 1957–29. 6. 2011)
Jednou z nejvýraznějších osobností mezi čs. běžci-vytrvalci byl v osmdesátých letech minulého století slavkovský rodák Luboš Tesáček. Dodnes(!) je držitelem českých halových rekordů na tratích 3000 m (28. 1. 1981 – čas 7:48,8 min., což je dosud nejstarší rekord) a 5000 metrů (22. 2. 1984 – 13:39,0 min.).
S atletickým tréninkem začal ve 14 letech v rodném Slavkově u Brna a jeho prvním trenérem byl Milan Žižlavský. V té době však dělil svoji přízeň mezi atletiku a hudbu; hrál v country kapele Honci na kytaru. V letech 1972 až 1976 se učil elektrikářem v Jihomoravských cukrovarech v Břeclavi. V této době jeho výkonnost šla na základě pravidelných tréninků nahoru a díky tomu se propracoval do juniorské reprezentace. Podle pamětníků denně přibíhal na stadion Lokomotivy a až do setmění polykal na dráze kolečka. Těšil se, že na vojnu narukuje do Dukly nebo Rudé hvězdy. Ale nastoupil k běžnému útvaru v Praze.
Roky v Dukle
Až trenér Jan Liška zařídil jeho příchod do Dukly, avšak trvalo to dva měsíce. V Dukle se Luboš v roce 1976 dostal do skupiny běžců, kterou vedl právě Jan Liška, který ho začal připravovat na 800 a 1500 metrů. Byl zařazen do družstva s Arpádem Barim, Dušanem Moravčíkem, Jindrou Linhartem, Jirkou Beranem, Josefem Vedrou a dalšími. Jeho hlavním vzorem byl Jožka Plachý, který v devatenácti skončil na olympiádě v Mexiku na osmistovce pátý. „Luboš (přezdívaný Tesi) mezi nás zapadl, postupně se z něho stal jeden z našich nejlepších vytrvalců. Brzy jsme věděli, že běhání je pro něj vším,“ zavzpomínal Josef Vedra.
„Na vojně přišlo zákonité zlepšení a v roce 1977, kdy se mi podařilo porazit v běhu na pět kilometrů tehdejší vytrvaleckou špičku, jsem definitivně opustil střední tratě,“ vzpomínal Lubomír Tesáček. „Svůj první evropský šampionát jsem absolvoval v sedmdesátém devátém v Grenoblu a i vzhledem ke své nezkušenosti jsem nedokázal využít kuriózní situace, kdy se omylem běželo o kolo méně a i já se spolu s ostatními zastavil již v předposledním okruhu,“ vysvětlil Tesáček.
Trenér Liška hodnotil Luboše Tesáčka velmi kladně. „Přišel a postupně si začal zlepšovat osobní rekordy na tratích od osmi set metrů výš. Byl velmi obětavý a nadaný, byť tvrdil opak. Ale hlavně to byl dříč. Měli jsme výhodu, že běžci byli na Dukle dobrá parta. Za přípravou jsme nejezdili do zahraničí, ale do Tater, a zdárně útočili na domácí rekordy.“ Tesáčka byly plné noviny a sportovní časopisy, novináři na něho pěli ódy. Malá ukázka: „Černovlasý závodník, jehož běžecký styl skutečně lahodí oku, jenž na oválu běhá s kočičí pružností, se naučil v závodech útočit na nejlepší časy, běhat v plném úsilí…“ MF 1981.
Zlatý Göteborg
Na halovém ME 1981 ve francouzském Grenoblu skončil ve finále sedmý (3000 m). V roce 1983 doběhl na halovém ME v Budapešti těsně pod stupni vítězů, na 4. místě. Od medailové pozice ho v cíli dělilo 61 setin sekundy. Neustále se zlepšoval a v roce 1981 zaběhl v pražské hale 3000 metrů za 7:48,8 minuty již zmíněný čs. rekord. „V hlavní sezoně také vyhrával, ale halová ,trojka‘, která se v létě neběhá, pro něj byla ideální,“ vysvětluje atletický statistik a historik Milan Urban o trati, na níž se Tesáček stal v roce 1984 v Göteborgu halovým mistrem Evropy. Tam tehdy porazil o půl vteřiny Švýcara Markuse Ryffela, který pak na olympiádě v Los Angeles získal stříbrnou medaili v běhu na pět kilometrů. Na tyto hry ovšem sportovci ze socialistických zemí kvůli bojkotu Sovětského svazu necestovali… Tehdy byl Luboš ve vynikající formě a do Los Angeles se velmi těšil. Podřídil vše zisku olympijské medaile. Koncem jara 1984 odjel na šest týdnů do Mexika, kde se skupinou atletů trénoval v horách s vysokou nadmořskou výškou. Neúčast Československa byla pro něj velkým zklamáním.
Jeho rozjetou kariéru zabrzdilo zranění achilovky, když uskakoval při tréninku před útočícím psem. „Ve Stromovce na mě skočil pes a odnesla to achilovka. Pak jsem podstoupil pět operací, sekání paty, natahování šlach a tak podobně,“ popisuje Luboš nešťastné zranění.
Na podzim roku 1982 se oženil s Dagmar Kubálkovou, která byla v té době členkou širšího reprezentačního družstva. Pocházela z Ivančic, kde se na běžeckých závodech poznali. Později, když už bydleli v bytě na pražském Jižním Městě, se jim narodila dcera Michaela.
V r. 1985 si zaběhl osobní rekord na 5 km 13,25 minuty, ale evropský šampionát ve Stuttgartu skončil neúspěchem. „Pomalu jsem začínal koketovat se silničními běhy a na dráze jsem téměř přestal závodit. Závody na silnici mají své specifikum a kromě lepších finančních podmínek mě přitahovala i perfektní atmosféra,“ přiznal se Luboš.
Na volné noze
Koncem 80. let se Tesáček rozhodl odejít z Dukly. Otevřely se hranice, a tím i možnost cestovat za odměnami ze silničních závodů po Evropě. „Jezdili jsme autem do Německa, Švýcarska, Francie,“ líčil bývalý běžec Dukly Luboš Šubrt, který s Tesáčkem řadu takových výjezdů absolvoval. „Tesi s tím začal dřív, měl úspěchy, a díky tomu nám pořadatelé hradili cestu i ubytování. A když se povedlo přední umístění, bylo za to třeba 200 švýcarských franků. Jenže brzy vyrostla konkurence v běžcích tmavé pleti, ale i v Rusech. Těm dvě stě franků stačilo na půlroční obživu.“
V devadesátých letech se zúčastňoval i domácích mistrovství, ale nejvíc času trávil ve Švýcarsku a také ve Francii. Z těchto závodů si nejvíc cenil účasti na silničním běhu Marseille–Cassis za účasti 20 tisíc běžců. Šlo o extrémně těžký závod – 23 km nahoru a dolů. Startoval tam třikrát a dvakrát skončil třetí a jednou čtvrtý. Porazil Keňany, Angličany…
Ve sportovním důchodu
V roce 1995 se ozvala zranění a rok na to Luboš Tesáček se závoděním skončil. Začalo to skřípat i v jeho manželství, které později dospělo k rozvodu. „Luboš byl bez práce. Když měl úspěchy, všichni mu plácali po ramenou. Pak byl ale ve srabu a pomohl jen Jindra Linhart s dalšími lidmi z Olympu, kde potřebovali správce,“ vzpomíná jeho maminka Zdena Tesáčková.
Po rozvodu se odstěhoval do Stochova u Kladna. Jakmile si dal dohromady achilovku, začal běhat. Deset dvanáct kilometrů denně ve Stromovce. Občas si zazávodil ve veteránské kategorii. Jenže závodění ho po prvních prohrách přestalo bavit. Ale rekreačně se svým kamarádem Jindřichem Linhartem běhal dál. Občas si našel svěřence a zkoušel ho trénovat, nikdy však spolupráce nevydržela víc než rok. „Byl strašně náročný, jako dřív k sobě, nesnesl, když tomu někdo nechtěl dávat všechno,“ vyprávěl Linhart.
Dál rekreačně běhal, pracoval jako správce Olympu ve Stromovce a začal se vracet k muzice. Koupil si novou kytaru a chystal se, že znovu začne chodit na pravidelné běžecké srazy do břevnovské hospody Na Hrádku. Hrál své oblíbené country písničky, ale zvládal i Olympic, Katapult a dokonce Queen.
Až přišel osudný 29. červen 2011. V osm večer byl v restauraci Na Rozhraní u stanice metra Hradčanská na večeři s bývalou svěřenkyní, která přijela z Ameriky. Rozloučili se a Luboš šel v Hradčanské ulici přes přechod na červenou. Jedna svědkyně viděla, že zrovna telefonoval. Pravděpodobně si nevšiml přijíždějící tramvaje. Tato chvilka nepozornosti jej stála život. Bylo mu 54 let.
Atletika je dřina
Kariéru Luboše Tesáčka zdobily vavříny, ke kterým se propracoval nesmírnou dřinou. „Trénink prostě bolel. Nebyl jsem žádný talent, a tak jsem musel běhat o nějakých 30 % více než ostatní. Hodně mi dávaly hory, bez hor bych to v životě nedokázal, tehdy jsme jezdívali na tréninková soustředění na Štrbském plese“ zmiňoval tajemství svého úspěchu.
Tréninky v zimních Tatrách ovšem nebyly ideální. Zvlášť nešťastné bylo soustředění po zisku mistra Evropy v Göteborgu. 30. listopadu 1984 uklouzl na ledě a zlomil si ruku. Jen se z toho po pěti týdnech vylízal, přišlo trápení s kolenem: „Běhal jsem ve dvacetistuňových mrazech ve trojích teplácích, ale nebylo to nic platné. Vyschla mi kolenní čéška, přestala prostě mazat a kvůli tomu jsem stál celou sezonu,“ popsal svoje zranění Luboš. Lékaři vyzkoušeli všechno možné – bez valného výsledku. Prostě příprava v teplých krajích je podmínkou úspěchu a zárukou dobré formy v letní sezoně.
Sportovní úspěchy
Tesáčkovým nejlepším výsledkem byl zisk zlaté medaile v r. 1984 v Göteborgu v běhu na 3000 metrů. Ve své bohaté úspěšné kariéře se stal trojnásobným mistrem ČSSR v běhu na 5000 m, 2x byl stříbrný a jednou bronzový v běhu na 10 km. Stal se pětinásobným halovým mistrem republiky v běhu na 3000 m a dvojnásobným mistrem republiky v běhu na 1500 metrů. Mimo jiné pětkrát za sebou ovládl slavné silniční Běchovice (nejstarší silniční závod v Evropě – 10 km), což se před ním ani po něm nikomu nepodařilo. Celkem získal 34 zlatých medailí v individuálních závodech a 11 ze soutěží družstev s Duklou Praha. Po roce 1990 vyhrál nespočet závodů v Evropě a především ve Švýcarsku.
Děkuji paní Zdeně Tesáčkové za zapůjčení archivu dokumentů Luboše Tesáčka
Bedřich Maleček
Trenér Milan Žižlavský o Luboši Tesáčkovi
Zleva: Milan Žižlavský, František Trnčák, Luboš Tesáček a Zdeněk Újezdský
Po ukončení závodní kariéry ve VŠTJ Technika Brno jsem se v roce 1973 vrátil do mateřského atletického oddílu TJ Slavoj Slavkov a začal se věnovat trenérské činnosti. V té době zde závodilo družstvo dorostenců a mezi nimi i šestnáctiletý Lubomír Tesáček. Atletický oddíl tehdy vedl pan Zdeněk Újezdský, který mě zasvětil do funkcionářské činnosti, kterou jsem po něm později převzal.
Luboš v té době byl průměrným závodníkem, který trénoval jen rekreačně a poměrně málo, protože se věnoval i jiným zálibám. Jeho velkým koníčkem byla hudba, kde aktivně působil v countryové skupině Honci. Hrál na mandolínu společně se svými kamarády a spolužáky, m.j. s Jiřím Karasem Polou, Milanem Slezákem, Vlastimilem Vránou, kteří se hudbě věnují úspěšně až do dnešní doby.
Po několika trénincích v roce 1974 jsem zjistil, že Luboš má velký talent pro běhy na střední a perspektivně i na dlouhé tratě. Jenže stále dělil svůj volný čas mezi muziku a atletiku, ale pod systematickým vedením se jeho atletická výkonnost stále zlepšovala. Začal se prosazovat mezi svými vrstevníky, což byli zejména závodníci Zbrojovky Brno, kteří však byli členy střediska vrcholového sportu a měli mnohem lepší podmínky k přípravě a tím pádem i vyšší výkonnost. Takže při výběru na Mistrovství republiky se nedostal na start své hlavní disciplíny 1500 m a startoval v běhu na 2000 m překážek bez speciálního tréninku, kde doběhl na 10. místě a porazil ho i Jiří Kolbaba, v současné době známý cestovatel. Byl z toho mírně zklamaný a mým úkolem bylo ho přesvědčit, že při svědomitém a cílevědomém tréninku může všechny tyto běžce porážet. Hlavní jeho motivací však bylo absolvovat základní vojenskou službu v Dukle Praha nebo RH Praha, což představovalo být ve své věkové kategorii v roce 1975 mezi nejlepšími. Začali jsme se tedy věnovat přípravě s maximálně možným nasazením s cílem získat medaili na juniorském Mistrovství republiky, což se podařilo, když obsadil 3. místo v běhu na 5000 m a dostal se do juniorské reprezentace.
V roce 1976 startoval v juniorském družstvu ČSSR proti Bulharsku a Řecku v Sofii, kde obsadil 2. místo v běhu na 1500 m časem 3:47,1 min.
Od té chvíle jsem se zaměřil na to, aby se dostal na vojnu do klubu, kde by mohl svůj talent dále rozvíjet. Bylo mi pražskými trenéry slíbeno, že bude vybrán do Dukly Praha a když dostal povolávací rozkaz do VÚ v Praze, mysleli jsme, že máme splněno. Jaké však bylo Lubošovo překvapení, když zjistil, že nastoupil k normálnímu útvaru v Praze a během přijímače jen viděl večer z dálky světla na stadioně Julisky, kde trénovali atleti Dukly Praha.
Okamžitě jsem začal korespondovat s vedením ČSTV, Atletickým svazem, Dukly a RH Praha a psal i na Ministerstvo obrany s tím, že je škoda nepodpořit takový běžecký talent. Při této anabázi se zjistilo, že Lubomír Tesáček byl sice do Dukly Praha vybrán, ale na OVS ve Vyškově některý pracovník vyměnil povolávací rozkazy Luboše a nějakého průměrného fotbalisty. Po strastiplném měsíci tedy Luboš do Dukly přeci jen nastoupil a strávil tam v podstatě celou svou velice úspěšnou sportovní kariéru.
Po skončení atletické kariéry pracoval jako správce atletické haly Olympu Praha ve Stromovce a byl jsem vždy velice potěšen, že když jsme se tam potkali na závodech a on mě svým kamarádům a spolupracovníkům představoval, tak vždy přidal „můj trenér“ a zajímal se o dění ve slavkovské atletice.
Jeho život ukončila na přechodu srážka s tramvají, které si nevšiml, když telefonoval.
Milan Žižlavský