• slavkov-austerlitz

Farní kostel Vzkříšení Páně

Aktualizováno: zář 23


První písemná zmínka o stavbě kostela ve Slavkově u Brna je z listiny napsané v Avignonu 9. listopadu 1322. Jednalo se o gotický kostel sv. apoštola Jakuba Většího. Koncem 17. století byl kostel natolik sešlý, že majitel panství Dominik Ondřej z Kounic pomýšlel na novostavbu, k níž zhotovil plány vynikající italský architekt Dominik Martinelli. Na místě starého kostela navrhl centrální stavbu na křížovém půdorysu s osmibokou kupolí. Tento plán však nebyl nikdy realizován. 27. června 1757 se starý gotický kostel z části sesunul, a proto byl uzavřen a zbořen. Bohoslužby se pak přesunuly do nedaleké kaple sv. Jana Křtitele na Špitálce.

Nový farní kostel Vzkříšení Páně patří mezi jedinečné památky klasicistní architektury v ČR. Byl postaven knížetem Václavem Antonínem z Kounic a Rietbergu v letech 1786 až 1789, tedy během pouhých tří let. Zpracováním stavebních plánů byl pověřen vídeňský dvorní architekt Ferdinand Hötzendorf.

Před kostelem je umístěna barokní socha sv. Floriána (1) z 18. století, která pochází z dílny italského sochaře Giovanni Giulianiho. Po pravé straně stojí litinový kříž z roku 1852.

Vstupní jižní průčelí kostela kopíruje starořecký styl. Šest sloupů s korintskými prvky nese trojúhelníkový štít s reliéfem „Rozeslání apoštolů“ (2) od sochaře tyrolského původu Františka Zacherleho a nápis připomínající knížete Václava z Kounic. Nad hlavním vchodem je zobrazen kounicko-rietbergský erb.

Interiér chrámu působí monumentálně díky rozsáhlému světlému prostoru. Pod kůrem se nacházejí dvě mramorové kropenky z konce 18. století. Loď kostela je dlouhá 33,5 m a široká 17,5 m. Její zaklenutí dosahuje výšky 25 m. Po obou stranách jsou arkády s reliéfní výzdobou, zobrazující v nadživotní velikosti výjevy ze života Ježíše Krista. Reliéf „Narození Páně“ (3) je dílem akademického sochaře Čeňka Vosmíka z roku 1910, stejně jako reliéf „Ukřižování Páně“ (8), který byl značně poškozen při bombardování města za 2. světové války. Reliéfy „Dvanáctiletý Ježíš“ (4) a „Vzkříšení Lazara“ (7) byly vytvořeny roku 1893 brněnskými sochaři Hansmanem a Stürmerem. Událost Ježíšova křtu v řece Jordánu přibližuje reliéf „Křest Páně“ (5). Je dílem Františka Zacherleho, stejně jako protilehlý reliéf „Poslední večeře“ (6), kterou Ježíš slavil se svými učedníky v předvečer Paschy. V presbytáři je vytvořen centrální reliéf „Vzkříšení Páně“ (9) od Františka Zacherleho, jemuž vévodí vítězná postava Vzkříšeného Krista. V lunetě nad tímto reliéfem je zobrazena archa úmluvy symbolizující místo přebývání Boha mezi lidmi.

Svatostánek (10) je krytý kopulí na osmi jónských sloupech. Po stranách jsou dvě velké sádrové postavy klečících andělů se zavěšenými lampami věčných světel. Původní hlavní oltář je vyroben z červeného solnohradského mramoru, stejně jako boční oltáře se zlacenými reliéfy. Na levém oltáři (11) je zobrazeno zjevení Hospodina Mojžíšovi v hořícím keři, na pravém oltáři (12) je výjev z Nového zákona – vzkříšený Kristus stoluje s učedníky putujícími do Emauz. Nynější oltář z bílého mramoru byl posvěcen 12. října 1986. Autorem je akademický malíř Milivoj Husák.

Po stranách presbytáře se nacházejí dvě kazatelny. Levá (14) nese na stříšce symboly Starého zákona – nádobu s ohněm, rozevřené desky Desatera a hůl s hadem. Pravá (15) má symboly Nového zákona – nádobu s ohněm a rozevřenou knihu Písma. Těchto dvou původních kazatelen nebylo možné použít pro špatnou akustiku kostela, proto byla roku 1804 postavena v lodi kostela kazatelna třetí (16). Na její stříšce jsou umístěny tři pozlacené symboly: kříž (víra), kotva (naděje) a srdce (láska).

Věž profiluje severní fasádu a rozděluje na dvě poloviny přilehlý objekt fary, kde se kromě obytné části pro kněze a pastoračního centra farnosti nachází kaple sv. Jakuba.

Interiér kostela.


Reliéfy a František Zacherle

Jako jediný farní kostel v brněnské diecézi nese náš slavkovský chrám titul Vzkříšení Páně. Kdo byl autorem hlavního výjevu na hlavním oltáři?

Oltářní reliéfy v kostele Vzkříšení Páně ve Slavkově u Brna nemají paralelu s jinými díly na území Moravy. Jedná se o jedinečnou ukázku díla ovlivněného normami josefínského dvora. Analýza reliéfů odhalila, že díla nejsou plně klasicistní, uspořádání figur je pozdní a uspořádání prostoru vychází z barokního klasicismu Alessandra Algardiho. Nutno poznamenat, že čtyři reliéfy v zadní polovině kostela vznikly až o sto let později.

Význam kostela a jeho vnímání v době svého vzniku nejlépe vystihují noviny Brünner Zeitung: „Tato nádherná stavba je na Moravě jediná svého druhu, protože stavba je v celku antická a vytvořená s takovým vkusem, že každý, kdo se na ni podívá, nachází potěšení. Krásná architektura na vstupu a na vhodně umístěném portálu se šesti sloupy a na vnitřní i vnější velké římse prozrazuje velkého mistra, který má velké znalosti o stavebnictví. Vídeňští akademičtí sochaři zanechali ve štukových sochách a dřevěných pracích, podobně jako štukatéři v jemných klenbách a kameníci v mramorových oltářích podle jednoduchého římského umění, mistrovská díla, které u každého znalce vzbuzují uznání. Tři oltářní sádrové obrazy jsou osobním výběrem knížecí jasnosti. Představují nejčistší a nejdůležitější pravdy křesťanství, které následně v tomto svatostánku spojují všechna tolerovaná křesťanská náboženství, bez rozptylování smyslů a možností uctít Boha. … Děkujte proto vy, obyvatelé Slavkova, vašemu knížecímu panu za tento velký dar, děkujte často v opakovaných modlitbách, poznávejte a vzdělávejte se, protože jinak nemůžete vyjádřit svou oddanost, a proste Boha, aby ve své nekonečné moudrosti vašemu knížeti požehnal, aby ho ještě mnoho let pro vás a pro stát uchoval…“ (Brünner Zeitung 1791, č. 1, s. 7–8).

Smlouva mezi Václavem Antonínem z Kounic-Rietberg a sochaři činnými ve Vídni ze dne 14. května 1789 ukazuje, kteří umělci byli vybráni na vytvoření tří oltářních reliéfů (Vzkříšení Krista, Křest Páně a Poslední večeře), reliéfu Archy úmluvy v lunetě, reliéfu Rozeslání apoštolů ve frontonu a dvou andělů na hlavním oltáři. Byli to vídenští akademičtí sochaři František Zacherle (1738–1801), Florian Griebler (1746–1813), Augustin Robatz (1757–1815), Franz Thaller (1759–1817) a Mathieu Renson (1753–?). Materiál potřebný k práci dostali, nemuseli ho kupovat, byli placeni pouze za práci. Jednotliví sochaři měli zaplacené náklady spojené s cestou z Vídně do Slavkova. Díky podrobným účtům se dozvídáme nejen přesné dny prací, ale i platby sochařům. Práce začaly už 16. května a trvaly do 19. září téhož roku 1789. ­Sochaři pracovali v průměru šest dní v týdnu, výjimkou je devět dní volna v červenci a dvoutýdenní práce bez přestávky v červnu a srpnu. V průměru dostávali sochaři dvě zlatky denně, dohromady za pět měsíců práce tak jeden sochař dostal 236 zlatých. Do této částky nebyly zahrnuty náklady za materiál, jedná se o čistý zisk. Ten se svou výškou řadí do běžných plateb sochařem. Jelikož všichni sochaři dostávali stejný plat, je zřejmé, že jednotliví umělci sehráli na reliéfech podobně velkou úlohu.

Zajímavostí jsou zámečník Georg Thilo, který vytvořil tyče, na které se upevňoval štuk, kovář Wenzel Fokl Schmit a truhlář Bartoloměj Štírský, kteří vytvořili pomocné nástroje pro sochaře. Objednatel Václav Antonín z Kounic-Rietberg také zasáhl do vzhledu reliéfů. Nejenže měl vliv na osvojování si stylu mladých umělců na vídeňské akademií, ale také často zasahoval do podoby finálního díla tím, že nákresy autorovi vracel do momentu, dokud dílo nevypadalo podle jeho představ. Svou roli sehrály i josefínské reformy, které výrazně zasáhly do vzhledu exteriéru i interiéru a způsobily jejich finální jednoduchost a účelnost. Jelikož reliéf Křest Krista byl inspirován malbou, je možné, že i ostatní reliéfy mají někde svůj předobraz. Ještě stále je dost otázek, které nemají odpovědi. Kde se nalézají modely, podle kterých vypracovávali sochaři reliéfy? Zachovaly se do současnosti kresby?

Nám, zatím podle jména známý František Zacherle, byl rakouský sochař narozený 6. 6. 1738 ve městě Hall in Tirol nedaleko Innsbrucku v Tyrolsku. Zemřel 5. 8. 1801 v nemocnici ve Vídni. Prvním studiem prošel v rodném městě u řezbáře Christopha Wörndleho, ke kterému přišel v roce 1753 a učil se u něj pět let. Po tomto školení odešel studovat do Vídně na Akademii výtvarných umění. Zacherle pracoval v Salzburgu a Brně, přičemž z těchto cest nejsou známy uskutečněné díla. V roce 1767 se vrací do Vídně. V letech 1773–1776 se účastní výzdoby Schönbrunnské zahrady a fontán pro Václava Antonína Kounice v Laxenburgu. V roce 1781 se ucházel o zakázku na výzdobu kostela sv. Michala ve Vídni, ale neúspěšně. Podobně skončil i o rok později, když se ucházel o profesuru na akademii. Z jeho pozdějších prací je známa jen výzdoba farního kostela Vzkříšení Páně ve Slavkově u Brna, po dokončení tohoto díla nejsou známa žádná další díla. Zemřel ve vídeňské nemocnici v roce 1801 ve věku 64 let.

Vzkříšení Krista – základní skutečnost křesťanské víry, kterou vyznáváme my věřící až doposud, je obsažena již v krátkém vyznání víry prvních křesťanů, u apoštola Pavla: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal: že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3n). Pro nás věřící je Kristus vzkříšený také nadějí: „Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním (1 Sol 4,14). Hlavní reliéf vzkříšeného Krista na hlavním oltáři nám to stále připomíná, že Ježíš vzkříšený je stále s námi.


Další čtyři reliéfy

Při návštěvě chrámu si návštěvník neuvědomí, že reliéfní výzdoba, působící jednotným výtvarným stylem, vznikala celých 121 let. Jak jsem zmínil v předchozí kapitole, hlavní reliéf Vzkříšení Páně s reliéfy Křtu Páně, Poslední večeře a Archy úmluvy jsou dílem vídeňských akademických sochařů, vedených Františkem Zacherlem. Jaký byl důvod, že další čtyři reliéfy doplnily výzdobu chrámu později, neznáme. Můžeme se domnívat, že to byl nedostatek času k rychlému dokončení stavby nebo nedostatek financí. Při posvěcení kostela však byly čtyři niky na dalších sto let prázdné.

Reliéf Dvanáctiletý Ježíš, jak připomíná nápis v levém dolním rohu reliéfu, je od brněnských sochařů Hansmana a Stürmera z roku 1893. Připomíná událost z Lukášova evangelia, kdy po třech dnech hledání nachází Maria a Josef dvanáctiletého Ježíše uprostřed znalců Zákona v Jeruzalémském chrámu, kteří se podivují jeho moudrosti. Celému reliéfu dominuje postava mladého Ježíše obklopeného izraelskými učenci. Pozadí tvoří sloupořadí chrámu, lustr a jemně vypracované záclony. Pod nohama ch lapce leží na schodech rozvinutá listina s textem: „Věnovala Antonia Čápová.“

Reliéf Vzkříšení Lazara. Monumentální reliéf, zaplněný velkým počtem lidí, se námětem poněkud vymyká dějové lince života Ježíše Krista tím, že je zasazen mezi Poslední večeři a Ukřižování Páně. K tomuto zásahu v chronologii reliéfů došlo díky dlouhému časového období a různým autorům, kteří se na výzdobě kostela podíleli. Reliéfu vévodí vznešená postava Ježíše se vztyčenou pravicí směrem ke klečícímu Lazarovi, kterého Kristus vzkřísil z mrtvých. Celému zázraku přihlíží dav lidí mizící v nedohlednu pod obloukem městské brány. Pod klečícím Lazarem v dolním levém rohu na kameni ve tvaru trojúhelníku je znovu zmiňována Antonia Čápová jako donátorka. Jmenováni jsou také autoři reliéfu Hansman a Stürmer s rokem zhotovení 1893.

Dedikace Antonie Čápové na reliéfu Vzkříšení Lazarovo. Druhé věnování je na reliéfu Dvanáctiletý Ježíš.


Farář P. Josef Pospíšil učinil v roce 1893 do farní kroniky tento zápis: „Co utěšený a radostný úkaz v těchto pro kněze trapných a smutných časech znamenati lze, že jistá nepatrná, skromná osoba ze Slavkova Antonia Čápová z dědictví, ku kterémuž neočekávaně přišla, dala zhotoviti ve farním chrámu Páně dva plastické obrazy, jak se tam až dosud nalézají – Dvanáctiletý Ježíš v chrámu a Vzkříšení Lazarovo. Obrazy tyto zhotoveny od slovutných sochařů brněnských Hausmanna a Stümmer za cenu 2300 zl. rak. val. aneb 4600 korun byly na hody, tj. 15. října 1893 od veledůstojného pana preláta kapituly brněnské Dr. Františka Zeiberta slavnostně posvěceny.“

Reliéf Narození Páně zobrazující radost křesťanských vánoc, je dílem akademického sochaře Čeňka Vosmíka z roku 1910. Pod jednoduchou stříškou betlémské stáje vidíme klečící postavu Panny Marie nad položeným Jezulátkem. Z druhé strany klečí sv. Josef a pastýř. V pozadí stáje stojí oslíček a volek. Nad stříškou letí tři andělé nesoucí stuhu s nápisem: GLORIA IN EXCELSIS DEO (Sláva na výsostech Bohu). Pod klečící postavou Panny Marie můžeme nalézt podpis autora.

Reliéf Ukřižování Páně zhotovený v roce 1910 Čeňkem Vosmíkem, byl zničen po bombardování města za II. světové války. Znovu byl vytvořen v 50. letech. Znázorňuje kříž s tělem Krista, naklánějícím hlavu k ženě, která objímá jeho nohy. Vedle ní stojí postava zahalující si rukama tvář, z druhé strany je vzpřímená postava se sepnutýma rukama. Pozadí, umocňující tichou bolest a tragiku výjevu, tvoří pouze holá stěna a náznak mraků nad křížem.

Autor Vincenc (Čeněk) Vosmík, nar. 5. dubna 1860 Humpolec, † 11. dubna 1944 Praha, byl český sochař a restaurátor. Vlastnil sochařskou dílnu na Smíchově a byl autorem např. čtyř štítonošů na nárožích Mohyly míru u Prace, soch na Národním muzeu, katedrále sv. Víta, Kutné Hoře aj.).

Reliéfy: Křest v Jordánu; Dvanáctiletý Ježíš; Narození v Betlémě; Poslední večeře; Vzkříšení Lazarovo; Ukřižování; Vzkříšení; Zmrtvýchvstání.


Osm reliéfů tvoří životní příběh Ježíše Krista, z toho v kostele je jich sedm. Reliéfy na levé straně poukazují na Ježíšovo vtělení – narození v Betlémě a potvrzení že je Božím Synem, když jako dvanáctiletý sděluje Marii, že musí být v domě svého Otce. Při křtu v Jordánu ukazuje na své spojení s Otcem a Duchem Svatým v Boží Trojici. Na pravé straně je soubor reliéfů vystihující Ježíše Vykupitele – darujícího život při vzkříšení Lazara, předjímání své smrti při poslední večeři a vydání se na smrt při ukřižování. Své poslání završuje zmrtvýchvstáním na hlavním reliéfu, když vítězí nad zlem, hříchem a smrtí. Osmý reliéf v tympanonu průčelí je vyvrcholením Ježíšova života, kdy předává moc apoštolům a rozesílá je do celého světa, aby v jeho moci hlásali a šířili Boží království. Ještě jeden reliéf doplňuje Ježíšův život – Archa úmluvy nad oltářem. Jako Archa úmluvy starého zákona byla znamením Boží přítomnosti mezi Božím lidem, tak je Ježíš v Eucharistii (proměněné hostii) ve svatostánku, který je někdy nazýván Archou nového zákona, přítomen mezi svým lidem dnešní doby.


Foto z r. 1880; Oltář; Nové zvony v r. 1929; Starý postní obraz; Oprava průčelí: Kostel od východu z konce 19. století; Průčelí kostela z 1. poloviny 20. století; Obraz ze zbořeného kostela sv. Jakuba Většího.



Dějiny farního kostela ve Slavkově u Brna podle topografie Gregora Wolného

Původní starobylý kostel, zasvěcený sv. Jakubovi Většímu, stával za městem u panské ­zahrady. Podle zápisu v bučovické děkanské matrice z roku 1672 měl tehdy 5 nekonsekrovaných oltářů, 3 stříbrné pozlacené kalichy, obdobnou monstranci, ciborium a kříž, 12 ornátů a na kůru varhany s pedálovým rejstříkem. Na věži měl hodiny a 3 zvony. Z jediné nadace pobíral ročně 3 zlaté [~4 tis. Kč]. Ještě roku 1729 uložil s velkou slávou na boční oltář sv. Jana Nepomuckého kučerovský farář a děkan bučovický relikvie sv. Felixe, mučedníka, i když v té době byl kostel již značně zchátralý a pro jeho opravy se nic nepodnikalo. – Roku 1754 se polovina kostela zřítila a zbytek musel být zbourán. Potom se konaly farní bohoslužby ve špitálním kostele, než byl v letech 1786–1790 zbudován farní kostel nový, nákladem přes 100 000 zlatých konvenční měny [~110 mil. Kč], ze kterého bylo uhrazeno z vlastního jmění kostela 6.738 zlatých. Podstatnou část nákladů hradil z důchodů svého panství kníže Václav Antonín Kounic, c.k. státní kancléř. – Nový kostel, v mnoha ohledech velmi pozoruhodný, stojí u zámku na severním okraji náměstí a byl postaven podle nákresů c.k. dvorského architekta Ferdinanda Hötzendorfa z Hohenbergu. Je sice velmi solidně zbudovaný, ale svým vzhledem připomíná spíše pohanský chrám starořecký než svatyni křesťanskou, a proto má článek v příloze Brněnských novin z roku 1791 pravdu v tom, že „tato budova je zajisté jediná svého druhu na Moravě“. Průčelí kostela, řešené ve starořeckém slohu, tvoří předsíň, nesená 6 korintskými sloupy, a na jejím štítu je výjev Rozeslání apoštolů, se štukovými postavami v životní velikosti, zhotovený od vídeňského akademického sochaře Františka Zacherleho. Vnitřek kostela je zastropen bedněnou klenbou, zdobenou štukaturami. Tři oltáře jsou z červeného mramoru ze Salzburgu.

Nad hlavním oltářem je v samostatné nice výjev Zmrtvýchvstání a Beránka v jeho slávě, po stranách svatostánku, přestavujícího svatyňku na korintských sloupcích, jsou štukové plastiky dvou adorujících andělů. V nikách nad bočními oltáři, s obdobnými svatostánky na sloupcích, jsou kvalitní štukatury Křtu a Poslední večeře Páně. Tyto výjevy si vybral údajně sám knížecí budovatel chrámu, jako „nejčistší a nepochybné předměty křesťanského náboženství, takže jedině v tomto chrámě se mohou příslušníci všech současných tolerovaných křesťanských náboženství sjednotit ke společné bohopoctě, bez všelikého rozptylování a pobouření mysli“ (Brněnské noviny r. 1791). Na průčelí je latinský nápis, velkými mosaznými pozlacenými písmeny hlásající, že „Kníže Václav Ant. z Kounic-Rietberg postavil (kostel) L.P. 1789“, ale teprve 19. prosince 1790 byl kostel benedikován a konaly se v něm první bohoslužby.

Z uvedeného je zřejmé, že v kostele nebyl obraz žádného světce a teprve roku 1850 byl ze sbírek pořízen na hlavní oltář obraz P. Marie a do lodi kostela obrazy Křížové cesty. Před kostel byl postaven litinový kříž se zlaceným korpusem. Roku 1849 dostal kostel novou dlažbu. Jak již bylo řečeno, pocházejí všechny štukatury v kostele z dílny zručného umělce Zacherleho z Vídně, na kůru jsou varhany a další vhodné hudební nástroje. Věž za hlavním oltářem má nekvalitní základy, a proto jen o málo převyšuje zastřešení kostela s pálenou krytinou. Jsou na ní 3 zvony, přelité r. 1762, o váze: 22 centýřů 80 liber, 12 centýřů a 8 centýřů [~1275, 670 a 450 kg]. K presbytáři přiléhá patrová budova fary, ve které je 16 světnic, včetně bytů pro služebnictvo, která je řešena tak, že z bytů faráře a kaplana v patře je přes předsíně přístup na dvě kazatelny po stranách hlavního oltáře. Protože však ty kazatelny byly příliš daleko a vysoko od farníků, byla roku 1853 pořízena vhodnější kazatelna na evangelijní straně lodi.

Chrám Vzkříšení Páně v různých ročních dobách.


Roku 1805 uloupili napoleonští vojáci z kostela stříbrné předměty o celkové váze 27 hřiven 8 lotů [~6750 g], 3 ornáty a kostelní prádlo. – Roku 1810 byly z kostela odevzdány na státní účely [= válečné reparace Napoleonovi] další stříbrné předměty o váze 3 hřiven 12 lotů [~950 g] a roku 1828 bylo z kostela uloupeno stříbro o váze 2 hřiven 8 lotů [630 g]. Farář Fr. Jílek pak získal z pozůstalosti po olomouckém kanovníkovi hr. Migazzim za 206 zlatých konv. měny, krásný gotický kalich z roku 1583, zdobený 6 figurami světců, o váze 6 hřiven 7 ¼ lotů [1597g]. Z vlastního jmění kostela a příspěvku faráře Fr. Jílka (335 zl.) byly od roku 1839 pořízeny 2 kostelní korouhve, 1 kasule a další kompletní ornát zlatotkaný, ornát s kvalitními prýmky a 1 pluviál, celkovým nákladem 735 zlatých konv. měny.

Ze zbožných nadací při farním kostele stojí za zmínku: Nadace faráře Pavla Ličovského z r. 1694 –1000 zlatých, na sloužení čtvrtečních zpívaných mší sv. před vystavenou Nejsvětější Svátostí, s následným průvodem po kostele a svátostným požehnáním; nadace Jiřího Skřivánka z roku 1722, který věnoval 14 měřic pole; mešní nadace Martina Müntzera z r. 1752 – 900 zlatých, na slavné každonedělní bohoslužby s průvodem po kostele; nadace Ondřeje Majeka z r. 1752 – 700 zlatých, na čtvrteční pobožnosti s litaniemi k Úzkostem Páně; nadace Ignáce Sommera z r. 1760 – 300 zlatých, na 40hodinové pobožnosti; nadace vdovy Sidonie Opleškové z Reitersfeldu z r. 1770 – 700 zlatých; nadace Anny Winklerové – 400 zl. a faráře Františka Jílka 309 zlatých z r. 1836, na odměny pro školáky premianty a premiantky; nadace Anny Bělohradské z roku 1843 – 2000 zlatých konv. měny, na doplňování bohoslužebných rouch a potřeb kostela.


Varhany v kostele Vzkříšení Páně

Dějiny varhan ve slavkovském kostele dosahují až k původnímu kostelu sv. Jakuba, který stál v blízkosti zámku. Zde i ve špitálním kostele sv. Jana Křtitele byly varhany a kůr s notovým archivem. V polovině 17. století je podle Vlastivědy moravské doloženo, že ve Slavkově působil rektor Tomáš Stupavský. Prvním slavkovským rektorem, u něhož máme vyjádřenou i činnost varhaníka (Ludi Rector et Organista Ecclesiae Austerlicensis), je Jiří Cutius († 31. 1. 1731 Slavkov).

Naprosto nic zatím nevíme o instalaci varhan do nového kostela. Existují informace, že ve Slavkově stavěl varhany brněnský varhanář František Harbich (1780–1862), bohužel bez udání data. Vzhledem k tomu, že začal pracovat samostatně až v roce 1804, zůstává nezodpovězená otázka nástroje v nově dokončeném kostele, neboť i z toho zlomku dochované korespondence je patrno, že Václav Antonín chápal přítomnost varhan jako naprostou samozřejmost.

Varhanní skříň, nacházející se nyní v kostele, pochází z poloviny 19. století, s největší pravděpodobností od varhanáře Harbicha. Tato skříň byla dle konstrukčních prvků původně rozdělena na dvě symetrické, samostatně stojící části na kůru. Střední díl skříně je původní positiv, umístěný dříve v zábradlí kůru. Ještě dosud jsou na kůru viditelné kovové výztuhy ve zdivu zábradlí. V této skříni byl až do další přestavby nástroj na mechanickém kuželkovém systému, zda pocházel od firmy Tuček, není jisté.

Poslední největší rekonstrukce varhan proběhla v roce 1988, kdy došlo ke zvýšení skříně a celkové přestavbě nástroje. Varhany byly postaveny firmou Dřevopodnik města Brna jako opus 85. Varhany mají dva manuály à 56 a pedál 30 tónů s celkovým počtem 2000 píštal. Jedná se o nástroj pneumatické tlakové kuželkové traktury. Odborníky na varhany (organology) je tento nástroj posuzován jako ne zcela kvalitní, zvláště z důvodů použití různých druhů píšťal, nekvalitního materiálu a systému pneumatické traktury.

Viditelné píšťaly v čele skříně se nazývají prospekt. V případě našich varhan jsou to píšťaly, které nikdy nehrají. Je to z důvodu použití původních nejstarších píšťal jako ozdobného prvku. Ve střední části prospektu jsou některé původní Harbichovy píšťaly s labiem ve tvaru oslího hřbetu a nad špicí zdobené výstupkem, boční pole prospektu jsou osazena píšťalami z rejstříku geigenprinzipal z vnitřku původního nástroje z poloviny 19. století.

V nástroji je několik časových vrstev píšťal, od píšťal z původních harbichových varhan z ručně hoblovaného cínového plechu, dále dost píšťal z cca konce 19. století z cínu i zinku (tovární výroba – Tuček?), dva jazykové rejstříky (Trompeta a Pozoun) od bratří Paštiků přenesené z brněnského Petrova až po nové píšťaly z přestavby firmy Dřevopodnik z 80 let z cínu i zinku.

Uvnitř nástroje je spousta prospektových píšťal zinkových s vysazenými lábii. Také firma Dřevopodnik použila tedy v roce 1988 píšťaly z různých varhan a různého stáří. Hrací pult pro varhaníka je umístěn na straně, ventilátor a měch se nacházejí uvnitř skříně. Varhaník má k dispozici elektronický ukazatel písní. V kostele je veliká ozvěna a dozvuk cca 5 s, která hře na varhany spíše škodí.

Dispozice nástroje:

I. Manuál: Pommer krytý 16´, Principál 8´, Flétna 8´, Kvintadena 8´, Salicionál 8´, Oktáva 4´, Flétna dutá 4´, Fugara 4´, Kornet 2 2/3´, Superoktáva 2´, Mixtura 1 1/3´, Trompeta 8´.

II. Manuál: Kryt 8´, Viola da Gamba 8´,Vox celestis 8´, Principál 4´,Flétna vřetenová 4´, Nasard 2 2/3´, Flétna Lesní 2´, Tercie 1 3/5´, Roh noční 1´, Akuta 1´, Klarinet 8´, Tremola.

Pedál: Principálbas 16´, Subbas 16´, Kryt tichý 16´, Oktávbas 8´, Flétnabas 8´, Kvintabas 5 1/3´, Chorálbas 4´, Pozoun 16´.

Spojky: II – I 8´, II – I 4´, II – I 16´, I – I 4´, II – II 4´, II – II 16´, I – P 8´, II – P 8´

Další vybavení: 3 volné kombinace, 4 pevné kombinace, anulátor pedálu, vypínač jazyků, crescendový válec, vypínač válce, žaluzie II.


Při 20. výročí postavení varhan v roce 2008 byla provedena generální oprava. Proběhla prohlídka varhan organologickou komisí biskupství. Byly osloveny varhanářské firmy, aby nástroj prohlédly a navrhly další postup servisních prací a oprav včetně cenové nabídky. Koncem června proběhlo výběrové řízení a určen způsob opravy. Práce provedla firma A. Q. Attentus Qualitatis s.r.o. – MgA Martin Bednařík a kolegové nákladem 130 000 Kč. Došlo k demontáži celého nástroje, následovala oprava a seřízení klaviatury, pedálu a zařízení v hracím stole, vysazení všech píšťal a vyčištění tlakovým vzduchem, vyčištění píšťalnic (vysátím), oprava poškozených píšťal, znovuosazení vyjmutých píšťal, seřízení traktury, naladění a intonace dříve neodborně intonovaných píšťal. Došlo také k vyčištění a opravě jazykových píšťal: Trompeta, Klarinet a Pozoun, intonování jazyků, oprava regulátorů vzduchu, výměna filtrů a dotěsnění spojů.

V současnosti hraje na slavkovské varhany při mších, svatbách a pohřbech celkem pět varhanic a tři varhaníci. K formaci nových varhaníků je zřízena Základní umělecká škola varhanická Brno.

Kostelní hodiny

V domovním protokolu slavkovského kostela z roku 1882 zapsal farář P. Julius Jiřík: „Dne 15. července tohoto roku bylo ukončeno umístění nových hodin na farním kostele a tytéž 16. července předány. Zhotovení s adaptací hodin stálo 616 zlatých a 52 krejcarů rakouské měny, které byly obstarány z přátelsky shromážděných příspěvků, k němuž Plným Titulem pan hrabě Albrecht z Kouniců poslal 100 zl. r. m.“

Z dějin kostelních hodin jsou v kronice další zmínky. V roce 1907 byly do kamenného ostění kostelních hodin pořízen nový hodinový stroj od firmy J. Moravus z Brna. V roce 1924 v rámci oprav kostela bylo přikročeno i k opravě hodin. Ty byly opatřeny novým skleněným číselníkem, který měl být v noci prozařován elektrickým světlem. Během opravy střechy kostela v roce 1996 bylo zjištěno poškození ostění hodin, a proto byly demontovány a sneseny.

Hodinový stroj.


V roce 1999 byly zrestaurovány ozdoby kamenného ostění hodin kamenickou firmou z Olomučan. Hodinový stroj byl celý ­opraven a zrestaurován hodinářským mistrem panem Vladimírem Kocourkem z Kře­novic. Ozubená kola jsou původní, nenatíraná, očištěná. Ze stroje vedou směrem nahoru táhla na odbíjení, směrem k číselníku tyče k pohonu rafik a dolů do šachty se spouští lanka se závažími. Natahování stroje je automatické elektromotorem. Při opravě fasády v roce 2000 se zrestaurované kamenné ostění i hodiny vrací na kostelní střechu.

Stovky návštěvníků využily 31. prosince 2000 silvestrovského slunečného počasí k návštěvě slavkovského kostela Vzkříšení Páně a k prohlídce jeho hodinového stroje a zvonů. Jako bonus k tomu byl letos i nádherný výhled do všech světových stran. Nejprve ale všichni příchozí museli zdolat celkem 162 schodů, které daly leckomu pořádně zabrat. Kromě hodinového stroje a ciferníku byla k vidění i jedinečná dřevěná klenba, která měří v nejvyšším bodě 25 metrů (délka 32 m, rozpon 17 m) či vánočně vyzdobený interiér kostela s betlémem. Zvídavým odpovídal na otázky ohledně chodu hodin hodinářský mistr pan Vladimír Kocourek z Křenovic, který pravidelně, nejméně jednou měsíčně hodiny kontroluje, a také se stará o nastavení při změně letního a zimního času.

Dřevěná klenba; Kamenné ostění hodin; Hodiny; Ciferník; Zvonky odbíjející čtvrthodiny a celou; Hodinový stroj.


Odpoledne v 16 hodin za přítomnosti starosty města pana Petra Kostíka a velkého počtu občanů byly hodiny slavnostně požehnány. Děkan Milan Vavro oslovil přítomné: „Vážení občané, původní hodiny na střechu slavkovského kostela Vzkříšení Páně byly umístěny v roce 1882. Kolik lidí, a to nejenom obyvatel Slavkova, tedy vašich předků, se jimi řídilo ve svém životě. Čas plynul, i když hodiny nad slavkovským náměstím dlouhou dobu chyběly. Na svoje místo se vrátily koncem tohoto roku. Je tedy víc než symbolické, že při svém prvém spuštění začnou odměřovat čas nového, třetího tisíciletí.

Bylo by dobré, právě při této příležitosti, položit si otázku: co pro nás znamená čas? Z pohledu víry je pro člověka čas velikým Božím darem. Může jej využít a uskutečnit v něm své dobré záměry, může jej ale i promarnit, nebo dokonce zneužít. Jsme generací, které se dostalo možnosti dožít se vstupu do třetího tisíciletí od narození Ježíše Krista, a jsme to my, kdo nese odpovědnost za budoucnost světa. Každý z nás totiž svým způsobem života vytváří nejenom budoucnost svoji, své rodiny, ale tím i své obce, města, společnosti, celého světa…. A právě tuto budoucnost budeme vytvářet v čase.

Ať nám naše hodiny nejsou pouze chladným strojem v kamenném ostění, určeným k měření času, ale ať se nám stanou znamením, které nás povede k hlubšímu chápání smyslu života a naší zodpovědnosti za naše činy.“

O půlnoci na Silvestra 31. prosince roku 2000 hodiny poprvé odbily a oznámily tak začátek nového 3. tisíciletí. Začal 1. leden 2001.

Oprava hodin a fasády průčelí stály od roku 1996 do roku 2000 celkem 1 526 000 Kč, z toho na rekonstrukci hodin bylo vydáno 985 666 Kč a na opravu fasády 540 334 Kč. Na úhradě se podíleli během let 1996–2000 občané veřejnou sbírkou ve výši 104 000 Kč, sbírka Unie svobody 12 844 Kč, z rozpočtu města Slavkova 500 000 Kč, sbírky a dary věřících farnosti 106 500 Kč, dotace OÚ Vyškov 215 000 Kč, z programu Záchrany AD MK ČR 600 000 Kč.

V následujících letech vznikla silvestrovská tradice prohlídky hodin, zvonů a půdy kostela. Hodiny patří ke Slavkovu a často se na ně ohlédneme při nákupech na náměstí.

Kostelní zvony

Zvony jsou spjaty s životem Božího lidu. Svolávají k bohoslužbám a denně zvou k modlitbě Anděl Páně (Bůh sestoupil mezi nás a stal se člověkem). Ohlašují radostné i bolestné události v životě věřících (křest, sňatek, pohřeb). Zvon je vyroben z bronzu (slitina mědi a cínu) a jeho výroba je náročná, zvláště k dosažení souladu tónů, které má souprava zvonů vytvářet.

Jak vyplývá z historických pramenů, pohnuté dějiny zvonů ve Slavkově doprovázely požáry, únava materiálu nebo rekvírování během obou světových válek.

1. Zvony na obecní věži u zámku

Alois Ličman uvádí ve Vlastivědě Moravské z r. 1921: „Vedle bývalého kostela sv. Jakuba Většího v ulici Stanovské (nyní Fügnerově) na hřbitově asi 20 kroků od něho stála obecní věž se 3 zvony. Největší zvon na obecní věži z r. 1560 pukl r. 1760 při vyzvánění Klárce Purtgarce (Klára Burgertová zemřela 25. 12. 1760) i byl nákladem obce přelit v březnu r. 1761 od brněnského zvonaře Libora Martinů. Vážil 22 ct. 80 liber (1396 kg). Ale následujícího roku za velikého požáru v městě rozlil se s ostatními zvony a znovu byl přelit od téhož zvonaře. Roku 1770 dal kníže Václav Anton obecní věž zbořiti, že překážela nově založené zámecké zahradě. Zvony pak zavěšeny na jedné bráně slavkovské k tomu účelu upravené“ (jednalo se o Hodinovou bránu na spodní části náměstí).

2. Zvony v novém kostele Vzkříšení Páně

O zvonech v novém kostele se zmiňuje Ličman takto: „Na věži za presbytářem, jejíž výška pro špatný základ jest o málo vyšší střechy kostela, byly do r. 1917 3 velké zvony a dva menší (v okenici věžní).

I. zvon „Sv. Jakub“, 1279 kg. Obšírný český nápis na zvoně zmiňoval se o jeho ulití r. 1560 a dvojím přelití 1761 a r. 1762 (po velikém požáru v městě).

II. zvon „Sv. Jan“, 745 kg, přelit po požáru r. 1762. pod reliéfním obrazem sv. jana Křtitele je nápis: „Joannes est nomen eis. Lucae, cap. 1., v. 63“ (Jan je jeho jméno, Lukášovo evangelium 1,63) a pod reliéfem sv. Floriána: „Votare pro nobis sancte Floriane vt nos non laedant flamae.“ Kolem zvonu u vrchu: „Prolato sonitu curat conscendere templum curatus qui nunc Schaschina pascit oves“, dole: „Liborius Martinu in Brünn ao. 1762.“

III. zvon „Maria“, 287 kg, na jedné straně reliéfy Ukřižovaného Spasitele a P. Marie a nápisy: „Propter veritatem odio habuerunt me“ (Pro pravdu mne budou nenávidět) – „Pater, dimitte illis, non enim sciunt, quid faciunt“ (Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí) – „Tota pulchra es amica mea et macula originalis nunquam fuit in te“ (Celá krásná jsi, přítelkyně moje, a prvotní poskvrna v tobě nikdy nebyla) – „Nata erat II anno post depulsu turcarum a Wienna“ (Odlit na památku II. výročí vítezství nad Turky u Vídně). Na druhé straně obšírný nápis latinský a německý. Přelit 1776.

IV. zvon „Andělíček“, 28 kg, s reliéfem andělíčka, ulit r. 1901 ve zvonařském závodě Hillerově v Brně (toho roku pukl dřívější zvon z r. 1754).

V. zvon „Umíráček“, 28 kg, do r. 1903 byl zavěšen na Hodinové bráně, pak na radnici, od r. 1906 na věži. Nápis u vrchu: „Sancte Antonii et Ignacii, ora pro nobis“ a dole: „Pro agonizantibus Deo et suo patrono pio Antonio pie dedicat Ruprecht.“ Reliéfy sv. Antonína a sv. Ignáce. Na dochované fotografii zvonu je nápis „S. K. 1721.“

Všechny zvony, kromě zvonu „Maria“, byly za I. světové války v r. 1917 rekvírovány. Došlo k jejich rozbití ve věži a snesení v úlomcích. Jako zajímavá památka se dodnes nachází ve věži malý zvon, na němž je nápis: „Byl jsem ulit z úlomku requirovaného a rozbitého zvonu sv. Jakuba a ze sbírek farníků slavkovských r. 1922 od zvonaře Hillera v Brně.“


Zvony.


3. Zvony po I. světové válce

I. zvon „Maria“ zůstal na věži po rekvírování zvonů v r. 1917, vyzvání dodnes.

V roce 1929 byly pořízeny dva nové zvony d 1 a fis 1, které byly za II. světové války zrekvírovány:

II. zvon „Sv. Jan“, 900 kg, míry 102 a 90, odlil r. 1929 Manoušek, nápis „Jan jest jméno jeho“.

III. zvon „Sv. Václav“, 1600 kg, míry 132 a 115, odlil r. 1929 Manoušek, nápis „Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím. Pořízen k tisícímu výročí sv. Václava.“

Farní kronika uvádí: „Vyvrcholením svatováclavských slavností v roce 1929 bylo svěcení nových dvou zvonů. Dne 28. září 1929 se vydal o 9 hodině průvod se zvony ze Špitálky městem a u farního kostela bylo svěcení. Nadšeně kázal p. prof Neužil z Bučovic, svěcení vykonal a celebroval děkan P. Václav Uhýrek. Podvečer byl lampionový průvod městem, velmi četně navštívený. Právě, když průvod se sešel na náměstí u sochy presidenta Masaryka, začalo vyzvánění novými zvony na uctění padlých vojínů a zemřelých farníků.“ Ze slavnosti se zachovalo několik fotografií, zvony stojí ozdobené na nákladním automobilu před kostelem. Tyto dva zvony však byly 14. dubna 1942, za pouhých 13 let, rekvírovány. Z dochovaných fotografií je známo, že byly spuštěny na laně z věže.

4. Zvony po II. světové válce

I. zvon „Maria“ zůstává opět jako jediný ve věži až do roku 1987.

Po 45 letech dochází za působení faráře P. Stanislava Forsta a za přispění dárce, pana Františka Kuby z Nížkovic, k pořízení dvou nových zvonů, ulitých ve zvonařské dílně rodiny Dytrychovy v Brodku u Přerova. Zvony požehnal kapitulní vikář Ludvík Horký z Brna dne 25. října 1987 v 18 hodin k výročí 750 let první zmínky o Slavkově.

II. zvon 620 kg, tón As 1

Nápisy: „Tento zvon daruje kostelu ve Slavkově u Brna František Kuba. Svatá Maria oroduj za nás. Ulila rodina Dytrychova 1983.“

III. zvon 850 kg, tón G 1

Nápisy: „K úctě Boží kostelu ve Slavkově u Brna daruje tento zvon Kuba František. Ulila rodina Dytrychova 1987.“

Oltář a bohoslužebné vybavení

V našem kostele Vzkříšení Páně se nachází původní vybavení mobiliáře, pocházející většinou z doby po postavení kostela. Patří mezi ně na prvním místě tři oltáře z červeného mramoru, varhanní skříň, dvě dřevěné kazatelny s řezbami, dvě dubové zpovědnice, dvě závěsné lampy věčného světla a 34 kostelních dubových lavic. K menším předmětům patří procesní kříž, dvě mramorové kropenky na podstavci u hlavního vchodu, dvě nástěnné kropenky u bočních vchodů, nástěnné svícny. Později v polovině 19. stol. byla pořízena třetí kazatelna a obrazy křížové cesty, které byly z chrámu pro nevhodnost odstraněny a nachází se podle ústního podání v ambitech ve Křtinách. Sádrová křížová cesta na stěnách pochází z poloviny 20. století.

Po II. vatikánském koncilu, který probíhal v Římě v letech 1962-1965, došlo ke změně mešního řádu a tím také k obnově prostoru kostela s bohoslužebným vybavením. Mnozí změny nazývali jako nové, avšak církev se vrátila k původní liturgii křesťanského starověku. Oltář pro bohoslužbu má být jeden, není již u čelní stěny kněžiště, ale je umístěný v jeho středu, aby kněz a shromáždění lidé tvořili společenství kolem jednoho stolu. Ostatní historické oltáře se tím stávají pouze dekorací, původní hlavní oltář má funkci svatostánku s uchováváním eucharistie (proměněných hostií).

Mezi hlavní liturgická, neboli bohoslužebná místa v kostele patří v současnosti oltář, ambon a sedes kněze. Oltář je znamením poslední večeře, kde přijímáme duchovní pokrm – eucharistického Krista, ambon je pultem pro čtení z Bible – zde přijímáme duchovní pokrm Božího slova, a sedes je sedadlo kněze, který zastupuje Krista.

Při obnově liturgického prostoru byl farářem P. Stanislav Forst, který nechal podle návrhu Dr. Jiřího Paukerta nejdříve vydláždit celý oltářní prostor mramorovou šachovnicí. Dřívější oltářní mřížka byla odstraněna a prostor byl zvýšen na tři schody. Návrh oltáře, ambonu (čtecí pult) a sedadel kněží z vračanského vápence zpracoval brněnský výtvarník Milivoj Husák.

Tehdy nebyl v Brně žádný biskup (komunistický režim nepovolil celých 18 let jmenovat biskupa) a slavnost se konala za účasti představitele diecéze, kapitulního vikáře Mons. Ludvíka Horkého. V neděli 12. října 1986 ve večerních hodinách posvětil nový oltář ve farním kostele a do oltářní desky uložil ostatky italské světice Marie Goretti. Tato dvanáctiletá dívka zemřela v roce 1902 na následky ubodání poté, co byla napadena žádostivým mladíkem.

Jak takové svěcení oltáře probíhalo? Požehnanou vodou byli na znamení pokání a na připomínku křtu pokropeni lidé, kteří tvoří duchovní chrám. Potom byl pokropen také nový oltář. Následovaly společné prosby k Bohu a svatým, zvané litanie. Podle starého římského zvyku se do oltáře vkládaly ostatky mučedníků, aby se tak znázornilo, že oběť svatých má svůj původ a sílu v oběti Ježíše Krista. Do našeho nového oltáře byly vloženy ostatky svaté Marie Goretti. Po pronesení zvláštní konsekrační modlitby s úmyslem navždy zasvětit oltář Bohu, následovalo pomazání olejem křižmem. Oltář se tak stal znamením Krista, který je ustanoven Otcem za nejvyššího kněze, aby na oltáři svého těla přinesl svůj život jako oběť za spásu všech. ­Pálením kadidla na oltáři se naznačuje, že Kristova oběť, která se na oltáři tajemně zpřítomňuje, vystupuje k Bohu jako příjemná vůně. Znázorňuje také modlitby věřících, které jako prosby a díky vystupují až k Bohu. Oltář byl přikryt plátny, vždyť je Pánovým stolem, kolem kterého se radostně scházejí věřící, aby se posilnili pokrmem, Tělem a Krví obětovaného Krista.


Opravy kostela: 1929; Poškození bombardováním v r. 1945; Průčelí 1945; Opravy po 2. sv. válce; 1959; Malování v r. 2005; Opravy reliérů v r. 2005.


Celý interiér byl postupně opraven. Při výmalbě v roce 2005 restaurovány tři kazatelny a nástěnné svícny, instalováno nové osvětlení chrámu. Další opravy následovaly: 2008 dvě závěsné lampy věčného světla a procesní kříž, 2012 kostelní lavice s novou podlahou. Na restaurování ještě čekají dvě původní zpovědnice. Téměř po 25 letech se vrací výtvarník Milivoj Husák do Slavkova, aby dokončil návrhy nynějších sedadel kněží a přisluhujících, laviček pro děti a dvou nových zpovědnic. Zajímavostí je nové klekátko z roku 2009, na kterém klečel při bohoslužbě na brněnském letišti papež Benedikt XVI.

Opravy interiéru v r. 2005 a na dalších fotkách opravy střechy v roce 2016.


Obnova pláště kostela trvala 14 let, obnova interiéru dalších 9 let. Návštěvníci kostela mohou nyní vidět opravený interiér s původním vybavením i novými prvky.


Zpracoval P. Milan Vavro


Prameny:

Archiv farnosti

Soukromá práce „P. Oldřich Chocholáč, Nástin dějinné cesty“

Kniha Gregor Wolny, Kirchliche Topografie, sv. III. s. 472–481, Slavkov u Brna – Fara a kostel Zmrtvýchvstání Páně; ed. r. 1860, stav k r. 1859

Petr Hlaváček, K minulosti duchovní hudby ve Slavkově u Brna; farní časopis Urbánek.

Bakalářská diplomová práce „Katarína Orviská – Oltárne reliéfy v kostole Vzkříšení Páně ve Slavkově u Brna“

Nalezeny dopisy o stavbě kostela knížetem Kounicem

V diecézním archivu byly nalezeny velmi významné dopisy mezi biskupem Matyášem Františkem hrabětem Chorinským a knížetem Václavem Antonínem Kounicem z léta 1786 o počátcích stavby našeho kostela. Překvapivá je zpráva o plánovaném zbourání kostela na Špitálce.

V originálním dopise žádá Jeho excelence pan biskup Chorinský nejslavnějšího knížete Kounice, coby patrona farnosti ve Slavkově, aby tam zbudoval kostel:

Dne 20. července 1786

Nejjasnější vysoce urozený říšský kníže, milostivý pane! Při své vizitaci v uplynulém měsíci jsem s vnitřním dojetím a mírem v duši ve Slavkově, poddanském městě vaší milosti, nalezl u lidu takovou poučenost v základech víry, tolik horlivosti a bohabojnosti, že mě to skutečně pozvedlo. Ten dobrý pobožný lid byl proniknut touhou seskupovat se jako zástup Boží, uctívat Boha zahaleného v podobě chleba, jen je žal a škoda, že takové množství lidu – čtyři tisíce – téměř nemohlo své přání uspokojit. Vaše slavná milost už vykonala pro svůj lid tolik dobrého, příklady této dobročinnosti jsou vidět dennodenně a každého nutí k obdivu. Doufám, že nejsem příliš smělý, skoro jsem už předem přesvědčen, že mou prosbu vyslyšíte, když jménem tohoto lidu, který se cítí šťasten, že je poddaným takového dobrého muže a přátelského pána, přednáším jeho toužebné přání mít prostorný chrám Páně. Prosí spolu se mnou o tuto milost směřující k poctě Boží a k útěše jejich duší. Budou pracovat rukama a poskytnou své povozy a vaší slavné milosti jakožto donátorovi budou vděčni za dlouho vytoužené štěstí duše. Já pak se vaší milosti poroučím v pravé úctě.

Matyáš František hrabě Chorinský z Ledské, biskup brněnský


Originální dopis knížete Kounice, který odpovídá, že jakmile to bude možné, ve Slavkově farní kostel postaví:


Ve Vídni 8. srpna 1786

Veledůstojný [pane] biskupe, ctihodný pane

tajný rado!

Přátelské napomenutí, které vaše veledůstojnost a excelence ráčila vydat 20. července k výstavbě městského kostela ve Slavkově, plně odpovídá pověstné horlivosti, s níž se snažíte plnit povinnosti svého arcipastýřského úřadu, a tím víc je mi proto ctí. Nebudu se šířit o příčinách, které dosud této stavbě bránily. Mám tu čest podat vaší veledůstojnosti a excelenci zprávu, že se mi podařilo odstranit všechny další průtahy, abych ještě hned v tomto roce vyklidil místo určené nyní ke stavbě kostela, položil základy nové budovy a navezl zásoby stavebního materiálu

na místo. S tím stavba začne a do čtyř let by mohlo být vše hotovo. Podle platných zemských zákonů musí být použity na stavbu kostelní peníze, patron kostela a vrchnost vedle farníků musí přispět na stavební výlohy jen, pokud majetek kostela k jejich pokrytí nestačí. Sám, Vaše veledůstojnosti a excelence, ve své spravedlnosti uznáte, že vlastní kapitál, vykázaný ve slavkovském farním kostele sv. Jakuba Většího s účetní uzávěrkou ke konci roku 1785 a uložený většinou ve veřejných fondech činil 8738 zl. 22 kr., musí být s výhradou kongruy ve výši 2000 zl. použit na stavbu kostela. Snadno ale dojdeme k tomu, že tyto kostelní peníze zdaleka nestačí. Stavební náklady by mohly dosáhnout částky 40 000 zl. a připadnou k tíži mně jakožto patronovi a vrchnosti a částečně také farníkům. Budu proto muset požádat gubernium a c. a k. dvorní komisi pro církevní záležitosti o povolení použít ke stavbě i kapitál špitálního kostela sv. Jana Křtitele ve Slavkově ve výši 1028 zl. 15 kr.

Špitální kostel se má stejně podle nejvyššího rozhodnutí z 22. července 1786 po dokončení stavby farního kostela zavřít a zbourat. V důvěře a naději, že gubernium mé žádosti vyhoví a vysoké duchovní úřady mě poctí svým souhlasem, chci usilovnou stavbou kostela naplnit očekávání vaší veledůstojnosti a excelence i přání slavkovských farníků.

V plné úctě zůstávám vaší veledůstojnosti a excelence oddaný služebník

Kaunitz-R[ittberg]



Oba objevené dopisy přináší další otázky.

1. Kníže Kounic odhadl stavbu kostela na 4 roky a kostel byl opravdu slavnostně otevřen po 4 letech, 19. prosince 1790. Historici uvádí délku stavby kostela trvající 3 roky, což dokazuje také nápis na průčelí. Reliéfy byly dokončeny již třetím rokem, tedy na podzim 1789, kostel musel být v tu dobu uvnitř dokončený a vymalovaný. Co se dělo s kostelem poslední rok od podzimu 1789 do zimy 1790?

2. Kostel na Špitálce měl být podle státního nařízení zbourán. Proč se tak nestalo? Zachránil kostel někdo svým vlivem na úřadech, nebo to byl jen důsledek opomenutí úřadů? Zajímavá korespondence zůstala ukryta zrakům badatelů. Přináší odpověď na počátky stavby kostela, jehož stavba započala nejen z iniciativy knížete, ale také na výzvu biskupa.


P. Milan Vavro

Reliéf Vzkříšení Páně

Je neznámou skutečností, že podnětem k vytvoření čelního reliéfu v našem farním chrámu Vzkříšení Páně se stala stará rytina Vzkříšení od Albrechta Dürera (1471–1528).

Dřevorytem byl inspirován objednatel díla Václav Antonín kníže Kaunitz-Rietberg. Smlouvou se sochařem Franzem Zacherlem a čtyřmi jeho kolegy nechává dílo převést do podoby štukového reliéfu nad hlavním oltářem chrámu v roce 1789. Tato skupina sochařů vytvoří dále dva reliéfy nad bočními oltáři a reliéf Rozeslání apoštolů na tympanonu řeckého stylu. V tom roce je také celá stavba chrámu dokončena na základech původně založených v bažině za užití zaražených dubových pilotů.

Malíř, rytec a grafik Albrecht Dürer patří mezi nejvýznamnější renesanční umělce mimo Itálii. Svými zájmy, projevem i praktickou činností se přiblížil Leonardu da Vinci. Podobně jako on se vedle malířství a kresby zabýval ­teorií výtvarného umění, matematikou, geometrií i pevnostním stavitelstvím.

Do souboru velkolepého díla A. Dürera patří více než 1100 kreseb, 34 akvarelů, 108 mědirytů, 246 dřevorytů a 188 maleb. Jeho dílo bylo uvedeno za příkladné na Tridentském koncilu konaném v polovině 16. století.

V Itálii, v německých zemích i Nizozemsku, kde působil, se stal legendou již za svého života. Je pokládán za génia německé renesance.


Jaromír Seifert

Kostelní hodiny

Technické služby mají v kompetenci správu a provoz městských hodin, které jsou umístěny na kostele Vzkříšení Páně. Předkládám tímto konkrétní parametry a faktické údaje o době jejich existence.

V roce 1903 byla rozebrána hodinová brána ve spodní části náměstí a zvony z ní byly nainstalovány ke kostelním hodinám. Zvon odbíjející čtvrthodiny váží 110 kg a zvon odbíjející celou má hmotnost 260 kg. Celý sloup, zvony a bicí kladiva váží 400 kg. V roce 1907 byl pořízen od firmy J. Moravus z Brna další stroj, který je nyní uložen na zámku. Tento byl nahrazen současným strojem od firmy MORAVA, soukromé společnosti pana Václava Dvořáka z Vyškova (po znárodnění OPP Vyškov) v tehdejší pořizovací ceně cca 80 000 Kč. Tyto hodiny se vyráběly v malosériovém objemu tří kusů do měsíce. Čtvrťový stroj s označením 230E s průměrem hlavního ozubeného jícího kola 230 mm váží včetně tří protizávaží 190 kg. Právě vlastní mechanický pohon hodinového stroje je protizávažím, které se automaticky vytahuje elektropohonem. V případě výpadku proudu má stroj devatenáctihodinovou rezervu chodu.

Při rekonstrukci kostela v roce 1924 byly hodiny v rámci generální opravy opatřeny novým světelným číselníkem o průměru 235 cm. Minutová ručička váží 5 kg a hodinová ručička 3 kg. Následně při výměně střešní krytiny kostela v roce 1996 bylo odhaleno poškození ostění hodin, a proto byly demontovány k následné opravě. Ozdoby kamenného ostění byly zrestaurovány v roce 1999 a na své místo se hodiny vrací v roce 2000, kdy na Silvestra o půlnoci poprvé odbily a oznámily tak příchod třetího tisíciletí.

Průběžný servis a opravy provádí externě pro TS již spoustu let hodinář pan Vladimír Kocourek z Křenovic. Generální opravy jsou cyklicky nastaveny na desetileté období. Vzhledem k pravidelné preventivní údržbě a dobrému technickému stavu byla poslední generální oprava provedena na sklonku roku 2017, po téměř sedmnácti letech. Hodiny sice vykazovaly správné časové údaje, ovšem s absencí zvukové kulisy, na což někteří občané zareagovali upozorněním nestandardního stavu. Po dvoutýdenní opravě byly opět v sobotu 16. prosince odpoledne spuštěny. V době vynucené odstávky hodinového mechanismu byl ciferník dočasně poháněn elektronikou.

Předmětem této poslední opravy byla demontáž věžního hodinového stroje, snesení jednotlivých komponentů po 162 schodech (z toho 134 kamenných a 28 dřevěných), transport do autorizované dílny, vyčištění strojního mechanismu, údržba a repase opotřebených částí (převážně kluzných pouzder), zpětné vynesení a kompletace s uvedením do opětovného chodu. Stejným typem hodinového stroje disponují i okolní města a obce jako Rousínov, Letonice, Dražovice, Nížkovice a Šaratice. Dle vyjádření pana Kocourka jsou hodiny ve velmi dobrém technickém stavu.


Petr Zvonek

53 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše