• slavkov-austerlitz

Slavkovské orchestrální sdružení


Zejména naší mládeži a spoluobčanům, kteří se do našeho města přistěhovali v posledních třiceti letech, si dovoluji ve stručnosti sdělit základní údaje o kulturním tělese, které více než 50 let výrazným způsobem ovlivňovalo nejen hudební, ale v širším kontextu i kulturní a veřejný život ve Slavkově u Brna a dlouhou dobu nemělo na okrese Vyškov adekvátní konkurenci.

Co bylo slavkovské Orchestrální sdružení, kdy vzniklo, čím se prezentovalo, které osobnosti jsou s ním nejvíce spjaté?

U zrodu pozdějšího orchestru stáli v roce 1934 učitel Bedřich Krapek, znamenitý houslista, a JUDr. Vladimír Spurný, který se krátce předtím přistěhoval do Slavkova a měl orchestrální praxi violoncellisty. Nově vzniklý hudební soubor měl patnáctičlenné obsazení a jeho repertoár tvořily skladby z okruhu tehdejšího tzv. vyššího populáru, autorů Johanna Strausse, Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a dalších. Hudebníci hráli pouze pro vlastní potěšení, bez veřejné produkce nastudovaných skladeb.

Bedřich Krapek, Vladimír Spurný a František Franc.


Zásadním obratem pro orchestr byl příchod ředitele slavkovského kůru Františka France k dirigentskému pultu v roce 1937. Pan Franc byl znamenitý hudebník, pianista, varhaník, sbormistr i dirigent v jedné osobě. Byl absolventem Janáčkovy varhanické školy. Za jeho krátkého působení dosáhl orchestr mimořádné úrovně. Podle pamětníků byl náročný a nesmlouvavý, měl však pochopení pro amatérské muzikanty a získal si všeobecnou úctu a vážnost. V té době přijalo hudební těleso název Orchestrální sdružení. Lze jen litovat předčasného úmrtí Františka France v roku 1942, kdy odešel ve věku 45 let, na vrcholu uměleckých a životních sil. Jako uznání jeho výrazného přínosu pro rozvoj hudebního života města nese slavkovská umělecká škola v současnosti ve svém názvu jeho jméno.

Po ukončení 2. světové války se taktovky v Orchestrálním sdružení ujal Ladislav Vykoupil (vlevo), všestranný hudebník s dlouholetou praxí ve vedení dechového souboru a pěveckého sboru. Repertoárově navázal na tradici, založenou Františkem Francem. V polovině 50. let měl orchestr již 30 až 40 členů. Téměř všichni byli Slavkováci.

V roce 1957 se stal novým dirigentem Orchestrálního sdružení Břetislav Rozsypal (vpravo) a na dalších 30 let se stal doslova jeho duší. Byl neúnavným organizátorem, který se zasloužil o stálé zvyšování umělecké činnosti orchestru, ale též o spolupráci s amatérskými a profesionálními pěvci z operního a operetního souboru brněnských divadel, s amatérskými pěveckými sbory – např. z Křenovic, Heršpic a Morkovic. Pan Rozsypal se v této době také výrazně zasloužil o rozsáhlou rekonstrukci a dostavbu našeho kulturního domu, pro kterou získal nejen potřebné finanční prostředky, ale též nadšené muzikanty a divadelní ochotníky na výraznou pomoc při prováděných pracích. Společným úsilím tak Slavkov získal výborné moderní kulturní zázemí, které bylo chloubou města i celého okresu. Společenský dům byl slavnostně otevřen na jaře v roce 1968.

Jaroslav Ledvinka, Jiří Kolovrátek a Josef Břoušek.


Dalším dirigentem Orchestrálního sdružení se v roce 1960 stal ředitel zdejší hudební školy (později LŠU – lidové školy umění) Jaroslav Ledvinka. Sám znamenitý houslista, přivedl do orchestru další vynikající hudebníky-učitele: Jiřího Kolovrátka a Josefa Břouška. Zakrátko se novými výraznými posilami stávají i jejich žáci, mezi nimi řada těch, kteří si v pozdějších letech zvolili hudbu za svá životní povolání. Pan Ledvinka se podílel na činnosti Orchestrálního sdružení nepřetržitě až do svého odchodu do důchodu v roce 1985.

Spolupráce obou dirigentů byla velmi dobrá. Dokázali si vytvořit svá osobní zaměření - pan Ledvinka hudbu klasickou a orchestrální doprovody, pan Rozsypal tvorbu romantickou, symfonické maličkosti a vyšší populár.

1 - Koncert k 200. výročí narození W. A. Mozarta – 1956; 2 - Sdružení v r. 1954;

3 - Rok 1957; 4 - sedící zleva, pánové: Jakeš, Kantek, Kocman, Brauner, Pohle Otto, Krapek, Frank, ?, ?; prostřední řada zleva: ?, Andrla, Růžička, Jandl, Spurný, Eremiáš, Janoušek, Horna, Leitner; horní řada zleva: Holešovský, Pohle Eugen, Koňorza, Jirka, John, Novoměstský, Fanta, Tesák, Valenta, Burian.


Zřizovatel orchestru, nejprve Městská osvětová beseda a od roku 1975 Městské kulturní středisko, byl pro Orchestrální sdružení po celou dobu jeho existence spolehlivým zázemím, jako profesionální zařízení, pečující o rozvoj všestranné kulturní činnosti.

Nelze zapomenout na řadu obětavých členů orchestru, kteří pracovali ve výboru Orchestrálního sdružení a podíleli se spolu s dirigenty na organizování činnosti a především při náročné přípravě a realizaci jeho koncertů. Vzpomeňme alespoň na některé z nich: Františka Rybnikáře, dr. Jiřího Majera, Ing. Bohumíra Rozsypala, Mojmíra Rudolfa, Evu a Dušana Újezdských, Antonína Klimeše ... oni a řada dalších nejmenovaných dělali pro Orchestrální sdružení vše, co bylo v jejich silách a schopnostech. V prostorách Společenského domu strávili při zkouškách i veřejnosti neviditelných přípravných pracích velký kus svého volného času.

Fotky z koncertů ze 70. a 80. let minulého století.


Přišel rok 1989 a v nastalých nových politických a společenských poměrech bylo patrné, že dobrovolná amatérská kultura bude mít jiný charakter: její činnost bude postavena na bázi ekonomické soběstačnosti a především již nelze počítat s pravidelnými finančními dotacemi.

Starší členové orchestru byli unaveni, mladším se otevřely nové možnosti v zaměstnání či podnikání. Netrvalo dlouho a nastaly pro Orchestrální sdružení i existenční problémy. A tak po padesáti pěti letech své činnosti orchestr zanikl. Definitivně však vstoupil do slavkovské hudební historie 20. století. Orchestr nastudoval a provedl velké množství krásných hudebních děl, spolupracoval s divadelními ochotníky a dalšími různými pěveckými a hudebními tělesy. Na svých koncertech doprovázel mnoho sólistů, ať už místních či hostujících zpěváků, tanečníků, herců nebo např. absolventů brněnské konzervatoře a Janáčkovy akademie. Nebylo výjimkou, že při provádění některých náročných děl spolu s pěveckým sborem účinkovalo na jevišti současně kolem 80 účinkujících.


Fotky z koncertů a ze života orchestrálního sdružení. Předposlední foto: Bohumír Rozsypal, Zdeněk Andrla, Břetislav Rozsypal. Poslední foto: oslava 60. narozenin B. Rozsypala v r. 1983.


Členové orchestru působili také v různých dalších hudebních slavkovských uskupeních, např. v jazzovém big bandu, dechovém souboru, tanečních souborech, folklorním souboru Jatelinka či v chrámovém orchestru. Orchestrální sdružení se stalo významným fenoménem místního kulturního dění, svým muzikantům dávalo možnost prožít nevšední a neopakovatelné zážitky z aktivního hudebního projevu, který obohacoval nejen jejich duchovní život, ale rozšiřoval kulturní obzor nemalému počtu slavkovských občanů. Zejména v době, kdy rozhlasové a později televizní vysílání bylo v samotných počátcích, to byla činnost mimořádně záslužná, ušlechtilá a prospěšná.


Antonín Šlapal


(Použitá literatura: PhDr. Jiří Majer – Kapitoly z hudební minulosti Slavkova. Vydal MěÚ Slavkov, 2003)


Několik slov závěrem k současnosti…

V úvodu svých vzpomínek v citované knize dr. Jiří Majer píše:

„... Je smutnou skutečností, že rozvinutý hudební život města ... dnes prakticky již neexistuje. Doufejme, že je to jen přechodný jev a že nové století přinese i nové oživení. Snad již existují ti, kteří jednou pozvednou odloženou taktovku Orchestrálního sdružení a znovu zažehnou pochodeň, kterou v našem městě udržovaly celé generace ...“

Lze si jen přát, aby odloženou taktovku Orchestrálního sdružení opravdu jednou někdo zvedl. Tato taktovka má totiž jednu výhodu: je symbolická, a tak doufejme, že ten, kdo by ji jednou hledal, ji snadno najde.

Ne však všechny artefakty, které souvisí s Orchestrálním sdružením, potkal příznivý osud. Jen o pověstný vlásek se vyhnula naprosté zkáze tabla s fotografiemi členů orchestru z let 1969, 1979 a 1984. Jaký byl jejich příběh?

Z činnosti orchestru byla průběžně pořizována poměrně bohatá fotodokumentace. Kromě individuálních fotek byla občas vytvořena výše zmíněná velká tabla, která od svého vzniku visela v místnostech Městského kulturního střediska, tedy u zřizovatele Orchestrálního sdružení. V roce 1998 toto zařízení organizačně splynulo se slavkovským Historickým muzeem. Slavkováci vědí, co tato změna přinesla bývalé chloubě města – Společenskému domu. A tak se tablo z r. 1969 při prováděných úpravách interiéru budovy ocitlo na její půdě ve společnosti nepotřebného harampádí a později s ním a se stavebním odpadem na hromadě určené k následnému odvozu. Tabla z let 1979 a 1984 byla nejprve uložena v bývalých zámeckých konírnách a následně se dostala do kazemat v podzemí zámku. Stejný osud potkal i spoustu zarámovaných fotografií divadelních ochotníků. Zdejší nepříznivé klimatické podmínky vykonaly své – vše pomalu, ale jistě začalo podléhat neodvratné zkáze. Nakonec přičiněním necitlivého přístupu někoho, kdo nedovedl docenit jejich historickou hodnotu, byly tyto předměty v dezolátním stavu vyhozeny do kontejneru a odsouzeny k likvidaci kdesi na smetišti.

V příslovečné hodině dvanácté je zachránil bývalý člen Orchestrálního sdružení pan Karel Marischler. Po jeho usilovné restaurátorské práci jsou tabla opět ve svém původním lesku.

V očích všech muzikantů na desítkách fotografií vnímavý divák najde tichá slova: „Karle, dík za tuto záchranu!“


A. Šlapal



Slavkovské orchestrální sdružení, KPH a opera Don Giovanni

Česká televize uvedla letošního 24. dubna 2021 v přímém přenosu ze Stavovského divadla v Praze operu W. A. Mozarta Don Giovanni, označovanou též za „operu všech oper“. Opera o dvou částech byla v době stávajících restriktivních protipandemických opatření provedena bez účasti diváků; letos to bude 234 let od její premiéry.

V souvislosti s touto operou vyvstávají vzpomínky na aktivity některých členů Slavkovského orchestrálního sdružení (SOS) a slavkovského Klubu přátel hudby (KPH). Pro mladší a do Slavkova přistěhované občany je třeba nejprve uvést, že v 70. a 80. letech minulého století byla organizace kulturního dění ve Slavkově začleněna do Městského kulturního střediska, které sídlilo v budově Společenského domu (nyní Společenské centrum Bonaparte). Hudební aktivity pro veřejnost zprostředkovával také zájmový Klub přátel hudby, zaměřený na účast členů klubu a jeho přátel na sólových či komorních koncertech ve Slavkově, ale zejména na akcích v Brně či jinde. V říjnu 1975 se např. uspořádal zájezd do Prahy na operu B. Smetany Tajemství, v květnu 1982 na koncert Pražského jara.

Z mnoha hudebních těles různých žánrů (taneční, duchovní a symfonická hudba, beat, dechovka, folk, jazz) bylo v našem městě početně největší amatérské Slavkovské orchestrální sdružení, které v té době dirigovali Břetislav Rozsypal a Jaroslav Ledvinka. SOS v obsazení až padesáti hudebníků (vč. posil z řad profesionálů) pořádalo ve Slavkově každoročně celovečerní koncerty vážné i populární hudby. Vedení SOS dokonce pro hudebníky zabezpečilo ve dnech 20. až 22. 6. 1980 několikadenní soustředění v budově mlýna u Pístovického rybníka a v rámci motivace amatérů tam pozvalo na večerní koncertní vystoupení i profesionální brněnské Janáčkovo kvarteto.

A souvislosti s operou Don Giovanni? Tato opera byla ve světové premiéře provedena v Praze ve Stavovském (tehdy Hraběcím Nosticově, za socialismu Tylově) divadle dne 29. října 1787 za dirigování přímo autorem W. A. Mozartem a měla veliký kladný ohlas.

K 200. výročí premiéry byla uvedena ve stejném (Stavovském) divadle ve slavnostním nastudování s mezinárodním obsazením sólistů, za účasti mnoha slavných kulturních osobností a za velké pozornosti světových médií v říjnu 1987. Této významné události se díky Antonínu Šlapalovi (pozónistovi SOS) zúčastnili i čtyři členové SOS. Ve Stavovském divadle jsme seděli v horních patrech krásného hlediště tehdy nově zrekonstruovaného divadla. Nelze zapomenout, že představení se v horní boční lóži zúčastnil i nějaký významný starší dirigent, který si prakticky celou operu oddirigoval zpaměti v přítmí sálu. Jen tak pro své potěšení… I to svědčí o významnosti 200. výročí a pozvaných hostů.

Na letošním „televizním“ provedení opery se zase podílelo několik účinkujících, které na Janáčkově konzervatoři v Ostravě či na JAMU v Brně vyučovala Irena Rozsypalová, dcera Břetislava Rozsypala.


L. Jedlička, bývalý člen SOS

45 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše