• slavkov-austerlitz

Pálffyovi na zámku ve Slavkově


Originální fotografii Pálffyových z návštěvy Slavkova nemáme, ale mohla vypadat takto…


Po více než čtyři sta let byla historie Slavkova spojena s rodem Kouniců a jejich zámeckým sídlem. Zahájil ji Oldřich z Kounic roku 1509 a uzavíral Eugen Kounic o 410 let později.

Nahlédneme-li do materiálů o historii zámku, zpravidla se dočteme: „Když v roce 1919 zemřel poslední mužský potomek hrabě Eugen, stala se majitelem panství a zámku šlechtická rodina Pálffyů, sídlící ve Smolenici na Slovensku“. S dodatkem, že Slavkov se nikdy nestal jejich sídlem, spíše jedním ze zdrojů příjmů a o stav zámku se starala správa zdejšího velkostatku. Tato formulace se v menších obměnách objevuje ve většině informačních zdrojů. Zdálo se mi to poměrně málo. Současně jsem si uvědomoval, že za bližším poznáním bude nezbytné nejen využít materiálů Moravského zemského archivu v Brně a jeho pracovišť v několika okresech, ale i cestovat na Slovensko, ať už do Bratislavy, Smolenice nebo na Červený Kameň. Pro zajímavost je možno uvést, že ve Slovenském národním archivu je k tomuto rodu uloženo 350 kartonů, které obsahují přes 3300 inventárních jednotek. Také v Moravském zemském archivu v Brně je k dispozici 478 kartonů k velkostatku Slavkov.

Internet mne vedl rovněž do Prahy, do Pálffyho paláce ve Valdštejnské ulici, vedle Senátu. Dnes je zde restaurace a podle jejího manažera pana Řezníčka k nim před časem nahlédl i turista z Maďarska, hlásící se k tomuto rodu.

Zkusme se nyní blíže podívat na tento rod, plným názvem Pálffyové z Erdödu, který uzavíral působení šlechty na Slavkovsku. Zde je nutná malá poznámka ke  šlechtě. Člověk se setkával a setkává s dvěma způsoby, jak přiblížit působení šlechty. Je to buď nekritické zdůrazňování její výjimečnosti a obdivu a na druhé straně naprosté zatracování. Budu se snažit pokud možno o vyvážený pohled.

Marie Eleonora a Rudolf I. Pálffyovi


Co vlastně přivedlo Pálffyovi do Slavkova? Byl to sňatek Rudolfa I. Pálffyho (1719–1768) s Marií Eleonorou Kounicovou-Rietbergovou (1723–1776). Byla sestrou nejznámějšího příslušníka rodu Kouniců – knížete Václava Antonína – kancléře Habsburků. O Kounicích jsme se hodně dovídali v minulých letech z přednášek historiků PhDr. Zichové, Mgr. Ráji, Ph.D. nebo z knih pana Oldřicha Klobase. Není zde nutné objasňovat celou historii rodu Pálffyových, zaměříme se na třetí větev vytvořenou právě Rudolfem Pálffym. Je škoda, že v přehledech šlechty u nás je tato větev spojena pouze se zámky Březnice u Příbrami, Merklín nedaleko Přeštic a zámku v Blovicích a se zájmem jejich majitelů o koně a dostihový sport.

Dostáváme se tak k Josefu Pálffymu (1853–1920), což byl otec pozdějších majitelů. Z jeho manželství s Lucií, rozenou Wilczekovou, se narodilo celkem šest dětí, jeden syn zemřel krátce po narození. S jejich jmény se budeme v další části textu setkávat, tak si je zkusme představit.

Nejstarší Marietta (1896–1952), dále Paulina (1897–1980), Josef (1898–1978), Peter (1899–1987) a Karol (1905–1992).

My se soustřeďme především na dvojici Josef a Peter, na které připadla tíha odpovědnosti při pozdějším převzetí velkostatků Slavkov a Uherský Brod. Snímky z jejich dětství ukazují, že probíhalo obdobně jako na jiných šlechtických sídlech. Josef Pálffy st.

Otec Josef výrazně přispěl k rozšíření majetku, pokračoval v budování chemické továrny, využívající dostatku dřeva, později výroba laku a umělé pryskyřice, přestavoval rodové sídlo a řadu dalších věcí. Přicházela však doba 1. světové války, znamenající konec Rakousko-Uherska a právě o Pálffyových se vědělo, že za všech okolností vždy podporovali habsburský trůn. Většina jejich majetku se tak ocitla v Československé republice, která pro šlechtu nejevila velké pochopení.

Josef a Peter Pállfy Zákon o zrušení šlechtictví


Potvrzuje to i poměrně rychlé přijetí zákona č. 61, který v § 1 stanovoval, že „Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví“. Někdy bývá zákon připisován T. G. Masarykovi, ale musíme uvést, že byl sice zvolen prezidentem republiky 14. 11. 1918, ale do vlasti se vrátil až deset dnů po přijetí tohoto zákona, tedy 20. prosince 1918. Zákon tak podepsali předseda vlády Dr. Kramář a ministr vnitra A. Švehla. Zákon, jak jsem se přesvědčil z oslovení různých dopisů (Vysoce urozený pane hrabě…), byl často obcházen a také sankce byly malé. Přišlo však září 1919 a úmrtí posledního Kounice Eugena, o jehož podílu na správě rodového majetku nemáme příliš zpráv, žil totiž ve Vídni.

Podobně jako už v roce 1897, kdy musel převzít rodový majetek po svém bratru Albrechtovi Václav Kounic, svého času poslanec Říšské rady a později mecenáš pro studenty, nastal boj o majetek. Když v říjnu 1913 zemřel, projížděl smuteční vlak Slavkovem a o tom mi vyprávěl náš strýc Miroslav Stejskal, že jako pětiletý byl s maminkou tomuto rozloučení přítomen. Do boje o majetek, znovu jako ve vzpomínaném roce 1897, vstoupil hrabě Vrbna z Holešova, uváděný rovněž jako Wrbna. Navštívil jsem město Holešov a tamní zámek, abych se více dozvěděl, z čeho pramenil zájem o kounicovský majetek. A byl to sňatek Rudolfa hraběte Vrbna s Marií Terezií (1763–1803), dcerou Dominika Ondřeje Kounice II. Dědicem Holešova se stal Rudolf Kristián Vilém (1864–1927). Hrabě Vrbna z Holešova

Je dostatek důkazů o tom, že jeho téměř celý život skutečně prolíná úporný boj o kounicovský fideikomis, založený roku 1704 Dominikem Ondřejem I., a to jak o Slavkov a Uherský Brod, tak o Jaroměřice, které vlastnila Leopoldina, dcera posledního z moravské větve Kouniců Aloise, provdaná za Antona Pálffyho. Pro ty, kteří se tolik nezabývají historií, je vhodné upřesnit, že fideikomisem se rozumí svěřenectví, což byl majetek, který v rodu přecházel na následníky jako nezcizitelný, nedělitelný rodinný celek. Snad až 15 rodů se zde snažilo získat podíl na dělení majetku. Zdálo se, jak jsem si ověřil v dopise centrálního ředitele velkostatků Slavkov a Uherský Brod J. Zikana hraběnce Josefině Kounicové v dubnu 1922, že právě Vrbna bude první na pomyslné pásce.

Dopis p. Zikana hraběnce Kounicové


Spor, ve kterém nechybělo obviňování z falšování dokumentů, skončil roku 1923 smírem, Vrbnovi zůstaly Jaroměřice nad Rokytnou a za 40 % Slavkova přijal odstupné 3 500 000 Kč. Josef a částečně i Peter Pálffyové se tak mohli plně ujmout majetku ve Slavkově a Uherském Brodě.

Nečekaly je jednoduché časy. V letech 1919–1920 bylo rozhodnuto o pozemkové reformě k rozdělení půdy velkostatků nad 250 hektarů. V podmínkách slavkovského velkostatku jí bylo podrobeno 1623 ha. Ve třicátých letech tak měl velkostatek 1541 ha, z toho 183 ha polí, 28 ha luk, 16 ha pastvin, 20 ha zahrad, 10 ha neplodné půdy, 3 ha stavební a především 1280 ha lesů, tedy přes 80 %. Dvory byly pronajaty, nahlédl jsem i do původní pachtovní smlouvy mezi Albrechtem Kounicem a cukrovarem – firmou Austerlitzer Zuckerfabrik Hermanna Redlicha a ředitele Löwa. Později byla smlouva uzavřena se Syndikátem řepařů-akcionářů, který zastupoval Jan Florián, rolník z Hodějic. Cena se určovala podle ceny pšenice na Plodinové burze v Brně.

K řešení tak zůstávalo vedle zámku lesní hospodářství, které tvořilo jeden souvislý celek, dělící se do tří revírů – Bílý vlk (323 ha), Jalový dvůr (374 ha) a Zlatý Jelen (455 ha). Roční obrat lesního hospodářství ve 30. letech se pohyboval mezi 500–600 tisíc Kč. Na situačním nákresu z roku 1940 silně orámovaná plocha představuje lesní majetek.

Lesní majetek Pálffyových


V námi sledovaném dvacetiletí řídil tento úsek lesní správce Stanislav Kocman, sídlící v Panském domě č. p. 89. V té době měl velkostatek jen 12 trvalých zaměstnanců. Byli to dva revírníci (M. Latta, A. Schmid), čtyři hajní (A. Polach, V. Rudolf, O. Hanousek, J. Vrána), dva lesní adjunkti J. Loubal, F. Potěšil), dále zahradník J. Hořejší, kočí K. Rotrekl a zámecký sluha Matěj Rolek. Později tam přibyli nebo některé nahradili hajní Hrabovský a Dunaj, lesní hlídač Spáčil, zahradník Tylšar a kočí Buchlovský. Krátké zastavení alespoň u dvou jmen. Dříve narození občané Slavkova si možná vzpomenou na starého pána revírníka od Bílého vlka Maxmiliána Lattu (1872–1967). V roce 1933 byl dán do důchodu, přestěhoval se do Slavkova, ale o deset let později byl znovu povolán do služby a jmenován dokonce lesním správcem.

Zajímavá je i postava Matěje Rolka (1867–1951), dlouholetého zámeckého sluhy už ve službách Kouniců od roku 1890.

Snad se na základě připomínky těchto jmen stálých zaměstnanců podaří u jejich příbuzných získat nějaké dokumenty, které by přiblížily službu u Pálffyových.

Pro sezónní práce v lese nebo na zámku byli lidé najímáni v okolních vesnicích, zejména v Rašovicích, Heršpicích, Nížkovicích a dalších.

Eugen Kounic (1841–1919); Josef Pálffy (1898–1978); Novomanželé Gabrielle Uiberackerová a Josef Pálffy, Sighartstein 29. 6. 1943; Rodina dr. Martina Pálffyho ve Smolenici na Slovensku v roce 2015; Martin Pálffy (uprostřed).


Z poměrně rozsáhlé korespondence mezi správcem velkostatku Uherský Brod, kterým byl Ing. Wachtel, a správcem Slavkova Stanislavem Kocmanem lze učinit jednoznačný závěr, že finanční situace byla poznamenána stálým nedostatkem peněz. Příliš často se opakovala formulace: „Potvrzujeme příjem Vašeho přípisu ze dne…, sdělujeme Vám ale, že toho času nemáme peněz.“ Časté byly upomínky na splatnost faktur, výplat. Situace byla vážná, v únoru 1933 píše správce Uherského Brodu do Slavkova: „Prosím Vás, jaké jsou vlastně plány s těmi dluhy, vždyť to tak nemůže jít dál, neboť náš dluh, místo aby klesal, pořád stoupá“. Celá situace vedla k uvalení vnucené správy, ale ani té se nedařilo významně zlepšit stav a naopak odměny vnucených správců dál odčerpávaly finanční prostředky. Šetřilo se, kde se dalo, např. pokyn „Nové zaměstnance nepřipojišťovat“, dosáhnout snížení pojistného (zámek byl v té době pojištěn na 5,34 milionu korun), prodat větší množství palivového dříví. Majitel velkostatku byl oběma správci, zejména Ing. Wachtelem informován, ale pro celkové zadlužení nebylo v jeho silách pomoci. Při studiu materiálů jsem se snažil dopátrat příčin dluhů, ale nevím, zda se mi to podařilo. Některé dluhy zdědili, mohly pocházet z nákladných rekonstrukcí rodinných sídel hradu Červený Kameň a zámku ve Smolenici, dále vypláceli odstupné, apanáže, vedl se náročný životní styl, cestování po světě, platby advokátům, ale i různým zprostředkovatelům. V tomto směru mne zaujala postava profesora Szücse. Podle všeho osoba, která svými kontakty u finančních ústavů oddalovala hrozící exekuce, případně sjednávala nové úvěry tam, kde byla ochota půjčit. Celkové zadlužení, jak dokladuje vnucený správce Ing. Koudelák v červenci 1937, dosahovalo k 20 milionům korun, největší část tvořila zápůjčka 7,5 milionu Kč od Hypoteční a zemědělské banky moravské v Brně.

Situace dospěla tak daleko, že se uvažovalo o prodeji jednoho či obou velkostatků či samostatně zámku. Zájemcům pak Ing. Wachtel sděluje: „Pan hrabě má v úmyslu prodati velkostatky pouze tenkráte, kdyby se nabízela slušná cena“. Přestože slavkovský zámek byl považován za značné břemeno, zájemci o koupi nechyběli. Správa velkostatku například doporučila po úspěšné Napoleonské výstavě prodat ho Klubu přátel Francie a Napoleonské společnosti, kteří by tam mohli umístit část svých sbírek a nabídku od vnuceného správce dostalo i město Slavkov, ale vzhledem k plánovaným investicím do stavby kasáren a kanalizace ji nemohlo přijmout.

Ani válečná léta mnoho nezměnila na svízelné finanční situaci. Občas se sice v korespondenci objevuje názor, že nyní, vzhledem k národnosti hraběte, se najde snadněji řešení. V jednom z dopisů mezi advokáty se objevuje názor, že splácet dluhy není v možnostech Josefa Pálffyho, že o všech krocích rozhoduje vlastně rodinná rada za vedení Dr. Františka Pálffyho.

Zámek Sighartstein a zámek Smolenice


Než přejdeme k závěrečné etapě působení Pálffyových na Slavkovsku, obraťme pozornost k osobnímu životu Josefa Pálffyho. Starosti o chod Smolenic a moravských velkostatků ho podle všeho zaměstnávaly natolik, že se nestíhal oženit. Rozhodl se tak až v roce 1943 jako 45letý. Jeho vyvolenou se stala 28letá Gabriela Uiberackerová, jejíž rodina vlastnila zámek Sighartstein v rakouském Neumarktu, ­nedaleko Salcburku. Ještě jednu věc je třeba uvést. Uherská šlechta hovořila maďarsky a německy, ale i francouzsky, a postupně se tam prosazovala i angličtina. Když však generální jednatel Napoleonské výstavy 1931 Dr. J. Gregor v doprovodu ředitele velkostatku navštívil v období její přípravy Josefa Pálffyho, čekala ho nejméně dvě překvapení. Jak sám uvedl: „Především Pálffy hovořil bezvadnou češtinou. Znal podrobně český kulturní, politický a národní život. O díle Václava Kounice byl dobře informován.“

Ani prostudování rozsáhlé korespondence nedává jasnou představu, jak často a kolikrát za sledovaná léta navštívil Josef Pálffy slavkovský velkostatek. Marně bychom ho hledali rovněž na fotografii mezi slavkovskými představiteli s prezidentem Masarykem v roce 1931 během Napoleonské výstavy.



Peter Pálffy


Častěji se ve Slavkově nebo spíše v uvedených revírech objevoval jeho bratr Peter, který se vedle malířské tvorby věnoval lovu, a právě revírník M. Latta využil jeho přítomnosti (přijel na jeleny) k žádosti o prodloužení odchodu do penze. Mohl to být právě Peter Pálffy, o němž nám vypravoval náš strýc Ladislav Vrána z Rašovic na začátku 70. let, že v době války viděl v lese skupinu s hrabětem Pálffym.

Logo velkostatku Pálffyových


Postup válečných událostí si vyžadoval řadu opatření. Uvažovalo se například o převezení části dobytka, asi 44 kusů, do Slavkova, s čímž nájemce dvora J. Florián příliš nesouhlasil. Sám hrabě Pálffy v listopadu 1944 sondoval půdu a v prosinci si předběžně objednal pokoj ve Slavkově, původně určený pro okresního hejtmana. Ing. Wachtel, který byl od roku 1942 zmocněn podávat zprávy i za Slavkov, ale sděluje z Uherského Brodu do Slavkova: „Doporučil jsem mu, aby za přechodný pobyt raději zvolil Sighartstein“. Vedení velkostatku si bylo vědomo nebezpečí plynoucí z odlehlosti hájenek. V lese se objevovali první partyzáni, ale i zběhové a uprchlí zajatci. 6. února 1945 došlo k přestřelce v hájence Zlatý Jelen mezi partyzány oddílu Olga a Jagd­komandem a protektorátními čet­níky, při níž byl zastřelen partyzán Jírovský, postřelen četník a zatčen hajný Dunaj. Tato událost je v našem okolí vcelku známá a byla popsána v knize-kronice oddílu od J. Ocáska. Také správce velkostatku Kocman o ní informoval Uherský Brod.

Hájenka Zlatý jelen


Stejně tak musela lesní správa reagovat na příkazy německé a protektorátní správy na dřevo pro opevňovací práce. Požadavky zněly na 1200 kůlů 3 až 5m dlouhých. Lesní správa se snažila o vylepšení své finanční situace a zaúčtovala tam všechny možné přirážky. Ani tyto opevňovací práce a tankové překážky nemohly zabránit postupujícím vojskům a tak byl Slavkov 26. dubna 1945 a následně i okolní vesnice osvobozeny.

Místní národní výbor ve Slavkově se dne 22. května 1945 usnesl provést zajištění majetku Josefa a Petera Pálffyových, kteří jsou maďarské národnosti ve smyslu usnesení vlády republiky ze dne 5. dubna 1945. Správa byla svěřena JUDr. Spurnému, který do soupisu majetku zahrnul 1200 ha lesa, 160 ha polí, zámek o 115 místnostech, 4 domy ve Slavkově (čp. 89, 107, 108 a 109/stará fara), 3 myslivny, 2 hájenky.

Znamenalo to praktickou realizaci Dekretů prezidenta republiky, pro které se vžil název Benešovy. V našem případě šlo o uplatnění dekretů č. 5/1945 o národní správě majetkových hodnot Němců a č. 12/1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a č. 108/1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Konfiskoval se tak bez náhrady movitý i nemovitý majetek podniků a zařízení, ale i fyzických osob Německé říše, ale i Maďarského království, což byl případ Pálffyových.

O majetek žádali různí zájemci, ať už vojenská správa, spořitelna, mezi nimi i jistý Jiří Stanko, který se odvolával na údajné přijetí v minulosti do rodu Václavem Kounicem. V dopise MNV mimo jiné uvedl: „Žádám Vás zdvořile o přidělení zámku nebo majetku, co k němu spadá ….“

Pálffyovi měli v té době jiné starosti. Po přiblížení fronty opustili pravděpodobně 1. dubna 1945 Smolenice a odešli do Sighartsteinu, kde se jim o tři dny později narodil syn Martin.

Vystudoval práva, oženil se s Francouzkou Françoise Beaurantovou a mají tři děti: syna Christopha, dcery Anne a Charlotte.

Na fotografii ze sedmdesátých let je pohromadě celá rodina, včetně Josefa Pálffyho (zemřel 1978) a manželky Gabriely (zemřela 1999). Fotografii mi poskytli Hodulíkovi ze Smolenice a Horných Orešan, jejichž dědeček byl zahradníkem u Pálffyových a udržují kontakt s rodinou. Pálffyovi nyní žijí ve Vídni.

Pálffyova rodina v 70. letech 20. století


V dopise autorům publikace „Koniec starých čias“ v roce 2010 se Martin Pálffy vyznal ze svého pohledu k rodině, jejíž jméno nosí a jejímu místo v dějinách Rakousko-Uherska. Několikrát navštívil bývalé rodinné sídlo ve Smolenici, dnes Kongresové centrum Slovenské akademie věd, a připomněl si zde své 70. narozeniny. Možná se už k němu doneslo, že nějací badatelé z Moravy se zajímají o osudy bývalých majitelů slavkovského zámku.

Nelze tudíž vyloučit, že se s ním a jeho rodinou jednou na nádvoří zámku setkáme.


Stanislav Stejskal

Stalo se ve Slavkově, na Slavkovsku II (2017)


52 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše