• slavkov-austerlitz

Neurčené plastiky ve Slavkově u Brna


Na okraji zámeckého parku ve Slavkově u Brna s plastickou výzdobou významného sochaře italského původu s působností v Rakousku Giovanniho Giulianiho (1664–1744) se nachází plastiky, které s touto výzdobou tematicky nesouvisí. První z nich představuje klečícího jinocha, další dvě plastiky jsou sedící postavy Boha Otce a Syna ze svatotrojického uskupení. Pocházejí ze souboru plastik, které byly zlikvidovány při demoličních pracích nařízených majitelem panství Václavem Antonínem Kounicem Rietbergem koncem 60. let 18. století a v letech následujících. Plastika klečícího jinocha pochází nejspíše ze souboru soch, patřících k výzdobě zničeného farního kostela sv. Jakuba Většího či náhrobku u něj, mohla snad patřit k plastikám zahradního casina, které bylo prvním společným dílem architekta Domenica Martinelliho, štukatéra Santina Bussiho, malíře Andrea Lanzaniho a sochaře Giovanniho Giulianiho, jehož vznik spadá do let 1698–1700, po padesáti letech zaniklo. Sousloupí Sv. Trojice stávalo před budovou původní staré fary č.p. 109, dle zaměření provedeného panem Jaromírem Seifertem přímo v prostoru linie zámecké zdi, ale kolmo na hranici s východním pozemkem.

Prospectus Civitatis Austerlitz. Na druhém obrázku je detail dvousloupu u tehdejšího kostela sv. Jakuba Většího.


O tomto sousloupí vypovídá Ideální prospekt města Slavkova u Brna z r. 1732 od Václava Petruzziho (1700–1752), který byl jmenován stavebním ředitelem hraběte Maxmiliána Oldřicha Kounice (1679–1746) v jeho sídelním městě Slavkově (Brno, Archiv města Brna, fond Hoferiana 42/2I). Torza plastik byla nalezena při výkopových a terénních pracích v souvislosti s úpravami slavkovského parku na francouzskou zahradu v 70. letech 20. století.

Pátráme-li po autorovi plastik klečícího jinocha a obou sedících postav Svatotrojického uskupení, pokusíme se hledat možné spojení s plastikami Giovanniho Giulianiho, který vedl rozsáhlé práce pro zahradu a interiér slavkovského zámku.

Klečící anděl, terakota, výška 25,7 cm (katalog č. 106) Klášterní muzeum v Heiligenkreuzu, Rakousko. Fotografie: Werner Richter, fotoarchiv muzea v Heiligenkreuzu


Mezi Giulianiho modelletty vyniká drobná práce z terakoty o výšce 25,7 cm, která zobrazuje anděla v pokleku, držícího v pokrčených rukách misku,v níž nabízí dary přírody. Tyto podává neznámému protějšku, k němuž směřuje i hlava anděla s pootevřenými ústy. Pravá polovina těle anděla je obnažena, nažinu téměř klečící nohy sleduje draperie, přidržovaná v pase pruhem látky. Levé rameno a paže nebeské bytosti nesou další část draperie, tato ukrývá i levou pokrčenou nohu postavy a její záhyby svými okraji z ní vytváří sochařsky samostatněji cítěnou součást plastiky. Křídla anděla jsou sklopena s mírným odstupem od těla a naznačují tak dobu těsně po příletu nebeského posla. Vše je zde v dokonalé souhře; křivky těla doplnily odpovídající záhyby draperie, nedílnou součástí výjimečného uměleckého díla jsou i citlivě formovaná křídla. Luigi A. Ronzoni autor, katalogu „Giovanni Giuliani“, který vyšel r. 2005 k výstavě děl umělce v Liechtensteinském muzeu ve Vídni r. 2005, nazval tohoto anděla mluvící bytostí. Skutečně, výraz tváře posla z nebe, jeho pootevřená ústa a gesto nabízející plody v misce, ukazují i schopnost autora modelletta dodat plastice i citovou dimenzi. Učel návrhu plastiky není znám, také zatím nebylo jeho vyhotovení ať už z kamene či ze dřeva nalezeno. Vítá snad tento anděl nového příchozího v nebi?

Klečící jinoch, kámen, životní velikost, park ve Slavkově u Brna


Kromě několika stojících andělů navrhl Giuliani řadu klečících postav, sedící andělé-adoranti z r. 1722 se nachází na hlavním oltáři farního kostela P. Marie a sv. Gotharda v Budišově u Třebíče, je to vlastnoruční práce mistra Giulianiho z lipového dřeva. Posledně jmenované plastiky ukazují řadu souvislostí s mluvícím andělem z Klášterního muzea v Heiligenkreuzu, kde Giuliani prožil posledních 33 let svého prací naplněného života jako bratr-laik. Budišovští oltářní andělé mají obdobně řešená křídla, také jim mistr obnažil jednu nohu, i když jsou oděni v šat, jak to vyžaduje jejich přítomnost na oltáři v presbyteriu budišovského kostela. Datování modelletta klečícího anděla kolem r. 1722 není směrodatné, návrh z terakoty mohl vzniknout v časovém odstupu od data realizace sedících andělů z Budišova.

Sledovali jsme Giulianiho modelletto anděla z Klášterního muzea v rakouském Heiligenkreuzu, tato plastika má velmi blízko ke klečícímu jinochovi, nacházejícímu se v parku slavkovského zámku. Utváření nohou figury v pokleku – tentokrát ukrytých v draperii, křivky látky v odstávajících formacích, utváření hrudi, ale i skloněná kučeravá hlava ukazují po formální stránce autora plastiky, a to Giovanniho Giulianiho, který je ve Slavkově přítomen v plastikách parku i interiéru slavkovského zámku. Plastika obsahuje i citovou stránku sochařského díla, jakou nacházíme především v umělcových artefaktech s náboženským obsahem. Klečící jinoch odvrací svou skloněnou a žalem zkormoucenou tvář pryč od místa, kam jsou napřaženy ruce, z nichž zbyla jen torza paží. Dá se předpokládat, že ruce jinocha cosi držely a klady na určité místo, byly to pravděpodobně květiny. Plastika naznačuje, že se mohla původně nacházet u hrobu, náhrobku nebo místa, kde je pohřben či skonal někdo blízký a milovaný. Toto umělecké dílo patří Giulianimu, mistr je v něm osobně přítomen a podílel se i na jeho vyhotovení. Sledovaná plastika tematicky nesouvisí s výzdobou parku a zámku, účel díla je evidentně jiný. Formálně a zřejmě i ideově ukazuje souvislost s Giulianiho klečícím andělem. Obsah myšlenky spojující obě díla by mohl být tento: Zatímco pozemšťan hluboce truchlí nad odchodem osoby blízké a klade na hrob květiny, klečící anděl vítá v nebi nově příchozího v posmrtné formě lidského bytí, tím dává naději celému lidstvu. Ideové spojení těchto dvou plastik by bylo prokázáno v případě, že by se nalezlo identifikovatelné torzo plastiky Giulianiho anděla ve Slavkově u Brna. Tyto plastiky nejspíše pocházely z výzdoby kostela sv. Jakuba Většího, případně náhrobku u něj.

V blízkosti klečícího jinocha se ve slavkovskám parku nachází sedící postavy Boha Otce a Syna, které patřily na dvojsloupí se svatotrojickým námětem. Tyto plastiky jsou formovány sochařem, který jen obtížně dobývá jejich figury z kamenné masy představující trůny božských bytostí, dokonce i gloriola paprsků kolem hlavy Boha Otce je z kamene. Draperie postav ukazuje malou samostatnost ve formování a současně lne k údům, jejichž přesnější obrysy nedokáže sledovat. Giuliani se několikrát věnoval této tematice, vždy jde o figury volné, oproštěné od kamenné hmoty a jejich atributy jsou vytvořeny z odlehčeného materiálu-kovu, větší prostor dostává také tělo zobrazovaných posteav a samostatnější draperie se stává doplňkem. Na straně druhé slavkovští Bohové mají spojitost s Giulianiho figurami, a to ve směrování nohou, určitých partiích draperie i ve zjednodušeném účesu a hlavách. K těmto svatotrojickým plastikám ze Slavkova mohla existovat přípravná práce Giulianiho, ale samo vyhotovení ukazuje velký podíl pomocníka, který se svými schopnostmi nemůže rovnat mistru samotnému. Poslední dílo Giulianiho se Sv. Trojicí bylo určeno pro nádvoří kláštera v Heiligenkreuzu a vzniklo v letech po r. 1729. Na obelisku, představujícím vrchol složitého útvaru, probíhá děj s nanebevzetím P. Marie, který je sledován větším andělem a dramaticky pojatými putti, kroužícími kolem této biblické události, jejíž jedinečnost se promítla i do sochařského uchopení božských postav Trojice. Figura Boha Syna povstala, aby vzdala hola matce Panně Marii a současně podtrhla vyvrcholení dějové osnovy biblické události, promítnuté do sochařem dokonale promyšlené kompozice.

Poděkování Werneru Richterovi, řediteli Klášterního muzea v Heiligenkreuzu, Rakousko a panu Jaromíru Seifertovi za spolupráci.


Marie Šoukalová, Slavkovský zpravodaj 7/2010


Bohové Otec a Syn, kámen, plastiky ze strženého dvojsloupí se Sv. Trojicí, park zámku ve Slavkově u Brna

108 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše