Tak jako Praha má svoji Vltavu, Paříž Seinu a např. Londýn Temži, má i Slavkov svoji Litavu. Velikostí se s těmito řekami nedá srovnat, je to vlastně jen širší potok, ale i tak (nebo právě proto) máme tu naši Litavu rádi. Napadlo vás někdy zjistit, kde vlastně Litava pramení a jak pramen vypadá, kudy Litava teče a kam se vlévá?
Nás to napadlo letos na jaře. A abychom Litavu poznali opravdu zblízka a důkladně, rozhodli jsme se projít pěšky po jejím břehu od pramene k soutoku se Svratkou.
Po dálnici k pramenu
Jednoho jarního dne jsme se nechali dovézt do Zástřizel, malé obce na úpatí Chřibů. Odtud jsme se vydali hledat pramen Litavy. Čekali jsme neprostupné hvozdy a místa, kam nikdy nevkročila lidská noha. Jaké ale bylo naše překvapení, když cesta lesem byla široká, rovná a dokonce s několika dálničními mosty a podchody. Došlo nám, že jdeme vlastně po první československé dálnici, která se začala budovat na konci třicátých let 20. století. Československo bylo tehdy druhým evropským státem, který začal dálnice budovat. Dálnice (tzv. páteřní), která se začala stavět na několika místech republiky současně, měla vést z Chebu napříč republikou až do Užhorodu. Úsek vedoucí přes Chřiby byl v té době už ve vysokém stavu rozpracovanosti. Na cestě k pramenu Litavy jsme šli přes dva úžasně zachovalé dálniční mosty se šířkou 24 metrů. Hlouběji v lese jsme přecházeli (a procházeli) dva průchody pro lesní zvěř. U Zástřizel se nachází také první dálniční přemostění Litavy. O dálnici se dozvíte více zde.
Asi po třech kilometrech cesty do kopce proti proudu Litavy jsme po krátkém hledání díky navigaci pramen našli. Již před několika lety byl pramen označen a popsán bučovickým Klubem turistů Noha.
Chtěli jsme se z pramene napít, ale jak je vidět na fotkách, nebylo to možné. Slavkovský hrnek jsme u pramene přesto nechali – pro případ, že bude víc vody. Asi 200 m východně od pramene probíhá turistická značka, která vás zavede na krásnou kamennou rozhlednu Brdo. Odtud je nádherný rozhled desítky kilometrů daleko (za příznivého počasí).
Od pramene už nebylo těžké sledovat tok Litavy. Nechtěli jsme se od řeky vzdálit více než 20 metrů, ale na úbočí Chřibů to místy nešlo. Litava je tady jiná než ji známe – je to horská bystřina tekoucí prudce úzkými roklinami.
Svoje předsevzetí nevzdálit se příliš od Litavy jsme mohli začít plnit až na úpatí kopců u obce Zástřizly. Druhým naším úkolem bylo počítat mosty, které se klenou přes říčku. Brzy jsme zjistili, že tento úkol je téměř nesplnitelný. Chyběla totiž definice mostu – máme počítat i lávky, různé mosty pro pěší, nebo dokonce i betonové skruže u polních cest? Například jenom v Nesovicích je přes Litavu 7 mostů a 3 lávky (podle nesovického webu). Různých přemostění říčky bylo nespočet, a tak jsme se jejich počítáním přestali zabývat.
V Zástřizlech byla Litava ještě malým skromným potůčkem. Za obcí protekla již dříve zmíněným dálničním přemostěním a obloukem se vzdálila od silnice E50, aby se vyhnula posledním kopcům před Kožušicemi. Za obcí Litava zesílila, přiblížila se silnici Slavkov–Uherské Hradiště a už se od ní nevzdálila. Pohodlná obslužná cesta ze Zástřizel k zemědělskému družstvu dávno skončila a před námi byla divočina v podobě hustého řepkového pole, které nám dalo pořádně zabrat. Po jeho překonání se nám dál už šlo docela dobře – v těsné blízkosti říčky vedly většinou polní cesty, ze kterých jsme mohli pozorovat, jak řeka s přibývajícími přítoky sílí.
Byl krásný slunný den a s rychle narůstající teplotou nám začaly pomalu ubývat síly. V Brankovicích jsme proto v motorestu Litavan, který svým vzhledem nezapře datum svého vzniku, doplnili síly a tekutiny a pokračovali podél Litavy do Nesovic. Žádná cesta kolem řeky nevedla, tak postup byl poněkud složitější a naše nohy oděné pouze do krátkých kalhot utrpěly další šrámy. Těsně před Nesovicemi jsme museli jít průsekem mezi Litavou a obrovskou oplocenou oborou Borky, která není ze silnice vůbec patrná a o které málokdo ví. Přes plot jsme pozorovali pasoucí se vysokou a pěkný rybník. Litava je v tomto úseku skrytá v hustém porostu stromů a keřů.
V Nesovicích jsme po 23 kilometrech tuto etapu ukončili. Vlak nám jel až za delší dobu. Tu jsme využili k návštěvě Nových zámků. Dovnitř jsme se nedostali – bylo zavřeno (už od roku 2005). Do Slavkova jsme dojeli vlakem z krásného, nově zrekonstruovaného nesovického nádraží.
Divokým Bučovickem
Termín druhé (nejkratší) etapy se kvůli nečekaným i očekávaným událostem posunul až na léto. Plni elánu vyrazili jsme z nesovického nádraží. Hned kousek za nádražím jsme obdivovali malou říčku Hvězdličku, která se přímo v obci vlévá do Litavy.
Bujná vegetace dosahovala svého zenitu, což tuto část hodně poznamenalo. Chtěli jsme mít Litavu stále na očích, a proto jsme za žádnou cenu nechtěli sejít z jejího břehu. Což se nám za cenu podrápaných a kopřivami popálených nohou dařilo. Až k Nevojicím kolem Litavy totiž žádná cesta nevedla. Zato jsme mohli pozorovat volavky, zajíce, hejna motýlů a semtam nějakou tu užovku. Když už jsme si tak vyrazili do přírody, nemohli jsme dopustit, aby nám nějaká zajímavost unikla. Proto jsme si udělali malou odbočku, abychom navštívili přírodní rezervaci Malhotky kousek za Nesovicemi, o které jsme neměli tušení. Všem milovníkům přírody doporučujeme její návštěvu, i když leží poněkud stranou hlavních cest.
Za Nevojicemi hned u mostu na silnici E50 je na Litavě nový splav, odkud je jakýmsi náhonem vedena voda k letos otevřené poměrně velké nádrži, která se rozkládá jižně od Vícemilic. Tato vodní plocha slouží jako biocentrum (foto v příloze k tomuto článku).
Rychle se přiblížily Bučovice a průchod městem kolem Litavy nám zpříjemňovala krásná pěšina až k čističce na konci města necelý kilometr od Maref. Tady jsme poprvé zahlédli siluetu zámku ve Slavkově.
Cestou jsme si všimli, že mosty – betonové lávky pro pěší přes Litavu – vypadají, jako by je někdo stavěl přes kopírák. Netroufáme si odhadnout dobu jejich vzniku, ale staré jsou minimálně 70 let a většinou na ně už dnes nenavazuje žádná cesta. Na Litavě je také spousta staveb velmi podobných našemu Šestisplavu před rekonstrukcí, které si můžete prohlédnout v přiložené fotogalerii. Tyto stavby taky vznikaly nepochybně ve stejné době. Před Křižanovicemi jsme se ocitli na široké, rovné, travnaté a pečlivě udržované cestě. Nedaleká ohrada s pasoucím se stádem koní napovídala, že jsme kráčeli po hipodromu.
A to už jsme se dostali do regionu Slavkovska. Břehy Litavy byly často vroubeny stromy se zralými plody, kterým se říká špendlíky. Letos se jich urodilo mimořádně hodně, o čemž svědčí polámané větve plné těchto zralých plodů. Celou cestu nám byly zdrojem osvěžení a doma pak posloužily jako projímadlo.
Prošli jsme Křižanovicemi a malebnou cestou-necestou jsme se dostali do Hodějic. Odtud vede vyšlapaná pěšina až ke slavkovskému rybníku. A tím nám skončila po 19 kilometrech druhá etapa.
Krajem divotvorné minerálky
Čekal nás třetí a nejdelší úsek – Slavkov–Židlochovice. Vyrazili jsme jednu prázdninovou sobotu brzy ráno a po Šestisplav na kraji Slavkova to byla paráda. Ale jak rychle jsme začali, tak jsme i skončili – za Šestisplavem začala doslova džungle. Litovali jsme, že nemáme aspoň mačetu – tak hustě byly břehy Litavy porostlé travinami, kopřivami, bodláky a plevelem. Polem se jít nedalo – buď na něm rostlo vysoké zralé obilí nebo zdravá bujná kukuřice. Naše rychlost se snížila na necelé 3 km za hodinu a o úspěchu cesty jsme začali pochybovat. Zvlášť ještě, když se povážlivě zatahovalo a zvedal se vítr.
Minuli jsme Vážany nad Litavou a přiblížili jsme se k Hruškám. Litava tuto obec rozdělila na dvě poloviny, které spojuje jen most u nové kaple Panny Marie Sněžné. Kousek předtím jsme zaregistrovali hejno (nebo stádo?) pštrosů na zahradě jednoho z domů.
Je zajímavé, jak stejná místa vypadají úplně odlišně z jiného úhlu pohledu. Nesčetněkrát jezdíme po silnici mezi Hruškami a Šaraticemi, ale velkého stavení asi 200 m od silnice si všimneme sotva letmo. Až když jsme pěšky prošli kolem něho, zjistili jsme, že jde o zachovalý, velký a starý mlýn. Vedle je široký splav a od něho vede náhon ke mlýnu. Připadáme si jako objevitelé…
V Šaraticích teče Litava za zahradami domů. Tudy se jít nedalo. Na druhém břehu se vlnila vysoká kukuřice, takže náš postup byl zpomalen. Pravděpodobně tam chodí málokdo, takže jsme budili pozornost místních obyvatel, kteří nás otipovali na zloděje a hlasitými výkřiky nám to dávali najevo.
Na konci Šaratic jsme si na mostě k Hostěrádkám-Rešovu vybrali špatnou stranu řeky (chyba v přípravě) a jako nepřekonatelná překážka se ukázal Otnický potok, který se vléval do Litavy kousek za Šaraticemi. Nebyl široký, ale měl hluboké a strmé břehy. Po krátké mobilizaci sil se nám ho však nakonec podařilo zdolat bez úhony.
Do Rychmanova, dříve samostatné obce, dnes součásti Újezda u Brna, jsme došli až téměř v poledne. Zde se Litava dělí na dva rybářské revíry – od ústí sem a odtud k prameni. Byli jsme poměrně unavení a hladoví. Uspokojil nás rychlý oběd v restauraci U Paseků, odkud jsme po polní cestě a po správné straně Litavy mířili k Žatčanům.
Začalo mírně pršet, ale slabý déšť nás neodradil. Za Hostěrádkami-Rešovem jsme opustili okres Vyškov a zbývající trasa už vedla jen okresem Brno-venkov. Břehy Litavy byly udržované, kolem vedla pěkná polní cesta a u Žatčan dokonce asfaltová cyklostezka. Přidali jsme do kroku a nevadil nám ani sílící déšť, který naštěstí cestou k Měnínu ustal. Krajina zde byla mírně depresivní a ponurá – jakoby bez života.
Na konci Měnína jsme se dostali na cyklostezku vedoucí ze Šlapanic do Židlochovic. Vedla po hrázi Litavy, byla asfaltovaná a nová. Kousek za Měnínem již podruhé na své pouti tekla Litava pod dálnicí. Tentokrát to byla D2 na Břeclav. Kvalitní cesta a blížící se cíl přispěly ke zvýšení rychlostního průměru se zvýšil na maximum. Opět slabě pršelo, ale to už nás déšť osvěžoval. Obešli jsme Blučinu po severní straně, u krytého bazénu odlovili keš a cíl byl nadohled. Poslední most v Židlochovicích a Litava se majestátně vlévá do Svratky. Fotografování na soutoku obou řek jsme si užili. Poslední část měřila necelých 28 km.
____
Jaká je tedy naše Litava? Zprvu prudká a nespoutaná, ale záhy se zklidní a tiše plyne mezi poli. Sem tam zahučí nějaký splav, ale vpodstatě je to říčka mírná a vyrovnaná. Lépe než slova ale představí Litavu fotografie (zde).
LITAVA
Litava (starším názvem Cézava) je moravská řeka tvořící levostranný přítok Svratky. Její původní délka toku byla 65 km. V rámci dlouhodobé revitalizace jejího koryta se v krajině narovnala na délku 58,3 km, její povodí zabírá 789,8 km². Pramení ve Zlínském kraji, na úpatí Chřibů u Cetechovic ve výšce 495 m n. m. Teče nejprve západním směrem a od Slavkova u Brna se točí na jihozápad až k ústí. Její větší levé přítoky jsou Milešovický a Hranečnický potok. Pravé jsou Litavka, Litenčický potok, Hvězdlička, Žlebový potok, Rakovec, Říčka a Dunávka. Do Svratky ústí v Židlochovicích na jejím 29. říčním kilometru v 180 m n. m. V ústí dosahuje průměrného průtoku 1,53 m/3-s. Litava se vlévá do Svratky, následuje Dyje, Morava a Dunaj. Úmořím je Černé moře a Atlantský oceán. Vlastní tok řeky Litavy je rozdělen na dva rybářské revíry. Cézava 1A-461 01 od ústí do Svratky v Židlochovicích až k jezu mlýna v Rychmanově (Újezd u Brna) v délce 15 km. Cézava 2A-461 013 od jezu v Rychmanově až k pramenům v délce 44 km.
Pramen: 49°9′25,1″ s. š., 17°16′52,5″ v. d. – 494,61 m n. m.
Ústí: do Svratky v Židlochovicích 49°2′25,5″ s. š., 16°36′55,6″ v. d. – 179,23 m n. m.
Úmoří, povodí: Atlantský oceán, Černé moře, Dunaj, Morava, Dyje, Svratka
Co by nemělo uniknout pozornosti a co stojí za návštěvu:
• Pramen Litavy a výlet na rozhlednu Brdo • Prohlídky mostů a podchodů nedokončené páteřní dálnice • Přírodní rezervace Malhotky u Nesovic • Památky v Bučovicích, ve Slavkově a v Židlochovicích • Návštěva rozhledny Akátová věž na Výhonu u Blučiny
Bedřich Maleček
Bohatou fotogalerii z cesty najdete zde.